Kristina Žantovská: Cesta na jih
Chtěla jsem vidět Baťův kanál a vydala se do jihomoravského Veselí nad Moravou. Snažila jsem se nemít žádná očekávání, jen zvědavost, jak vypadá plavební kanál, který vymyslel Jan Antonín Baťa, aby zlevnil dopravu uhlí pro Baťovy továrny.
Cesta z Prahy vlakem se prodloužila o práce na trati už za Kolínem. Spoj ve Starém Městě u Uherského Hradiště odjel, zato jsem se dozvěděla z plakátu, že brzy začne 52. ročník Letní filmové školy – k čemuž někdo připsal rukou: To bude v alejích nablito.
Čtěte také
Bylo nedělní odpoledne, když jsem z vlaku ve Veselí vystoupila. Nádražní hala prázdná, nikde okénko s lidskou tváří, které bych se mohla zeptat na cestu. Ani v úterý vpodvečer nebyla situace jiná. Prodejna zrušena, bistro k pronájmu, informační cedule ani před nádražím.
V akčním radiu asi stovky metrů se nabízely provozovny různého praktického zaměření – hobby centrum, stříhání psů i pamlsky pro mazlíčky, pojišťovna, realitka, nábytek, nemovitosti, finanční poradenství a několik prodejen matrací a dobrého spaní. Po kavárně nebo restauraci ani stopy.
Cestu ke kanálu mi nakonec poradila paní, zázrakem místní a ne odjinud. Nejdřív jsem musela přejít velké náměstí, samozřejmě Míru, které dostalo novou tvář. Pravděpodobně z veřejné zakázky vzešli architekti, co zasedli k rýsovacím prknům a vymysleli cesty, odpočívadla, mělké bazény s vodou a pódium zakryté kovovými baldachýny pro pořádání občasných horňáckých slavností.
Čtěte také
Nově vysazené stromy neposkytovaly žádný stín. Náměstí spalovalo slunce a nikdo na něm neodpočíval, leželo tam jaksi ladem.
Přímky a úhlopříčky na papíře vypadají dobře, ale lidé se nepohybují podle inženýrských výkresů. Architekt by si tam býval musel sednout a pozorovat lidi, jaké kouty je přitahují, aby usedli a přátelsky si popovídali. Namísto toho si vymyslel kovový mobiliář – šachové stolky a pro hráče otáčecí kovové židle, jedna už byla vyvrácená. Zkusila jsem si na jinou sednout a připálila jsem si zadek.
Architekti se asi inspirovali v jižních krajích Evropy nebo na Balkáně. Tam si chlapi „hrají“ – schovaní pod korunami staletých platanů, kaštanů i lip – v parcích i na náměstích. Hrají šachy, petanque i kuželky. Na náměstí Míru až na tři adolescenty nikdo ani neseděl.
Když jsem přešla úzké rameno řeky Moravy a Přívozní strouhu, došla jsem k zámku, bývalému vodnímu hradu, kdysi chloubě města. Dvě dámy na procházce neskrývaly rozhořčení nad tím, jak zámek chátrá. Na kulturní dědictví, které se v soukromých rukách už 20 let rozpadá, se městská správa jenom bezradně dívá.
A pak konečně ústí Baťova kanálu a bistro, kde se dalo najíst. Byly čtyři hodiny odpoledne. Už jsem měla pořádný hlad.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
