Komunistický únor a hudba: budovatelské písně, odpor proti jazzu i podpora žen

23. únor 2018
Pionýři v prvomájovém průvodě na Václavském náměstí v Praze v roce 1957

Kupředu, zpátky ni krok. Rozkvetlý den. Budujeme. To jsou jména písní, které slýchali posluchači po únoru 1948. Podobné písně autoři psali se souhlasem a někdy přímo na objednávku politické moci. Seriál vědecké redakce připomíná komunistický únor v budovatelských písních z různých aspektů.

Budovatelské písně

Historik Martin Tichý z ÚSTR upozorňuje, že tento žánr není tak úplně vynálezem komunistického režimu: „Kdybychom si poslechli filmové týdeníky z doby protektorátu, už tam znějí slova, že naše mládež bojuje o zrno. To už nám něco připomíná. Tuto větu vám doprovází hudba v pochodovém rytmu s budovatelským elánem.“

Podle historika to dokazuje, že některé věci jsou přenosné skrz léta, generace i režimy. „Jsou postaveny na obecných principech a ten umělec nebo propagandista sáhne do osvědčeného šuplíku, princip oživí a přizpůsobí a použije. Většinou s úspěchem.“

Paradoxně řada budovatelských písní z doby kolem února 1948 nikdy nevyšla tiskem a dnešní badatelé je luští z ohmataných stránek psaných tužkou. Souvisí to i s tím, že byly psány pro velký umělecký soubor.

K budovatelským písním se někdy propůjčili i autoři kvalitní hudby V nich si ovšem nemohli dělat, co chtěli. „Od skladatelů bylo požadováno, aby komponovali jako Smetana, na konferencích bylo říkáno, co už je za hranou a co je ještě přípustné. Třeba nepřibližovat se dekadentnímu Západu,“ vyjmenovává Tichý. Dobový vkus se ale nedá diktovat napořád, a tak odeznělo i období budovatelských písní...

Filmové písně

Oficiální filmový průmysl měl po únoru 1948 jasno: „Zítra se bude tančit všude“. Tak zněl symbolický název jednoho z nejslavnějších hudebních filmů své doby.

„Nositelem významu budovatelské písně je primárně text. Slyšíme optimismus, apel na sociální citlivost, zároveň hudebně těží z dědictví, ze kterého budovatelská píseň vyrůstá – tu linku bychom mohli táhnout od francouzské revoluce přes bolševickou revoluci až k nám k budovatelské písni,“ říká muzikolog z Národního filmového archivu Jonáš Kucharský.

Takové písně u nás po roce 1948 brzy zlidověly a postupně se dostávaly i do nově nastupujícího masového média, tedy do filmu. Stěžejní film té doby byl „Zítra se bude tančit všude“ z roku 1952.

„Myslím, že je to jeden z filmů, který pokládá základy tradice českého muzikálu, co se týče hudební i příběhové složky,“ srovnává Kucharský. Zajímavý je i jeho vznik – mladý režisér Vladimír Vlček neměl prakticky žádné zkušenosti s natáčením hraného filmu. I přes to dostal šanci natočit tak dlouhý film na barevný materiál, což v té době nebylo standardem, zdůrazňuje muzikolog.

Od roku 1948 měli autoři filmové hudby čerpat z československého folklóru i z hudby Bedřicha Smetany.

Jazz a rock-and-roll

Před 70 lety byl nejposlouchanějším populárním stylem mezi mladými stále ještě jazz. Nová totalitní vláda ale vnímala tento hudební žánr podobně jako předtím nacisté: tedy jako dekadentní západní styl, který se snažila všemožně potlačit a nahradit budovatelskou a lidovou písní.

Krátkému období mezi koncem 2. světové války a únorem 1948 se někdy říká nylonový věk. Jde o období, kdy se vydávaly gramofonové desky českého jazzu a swingu. To po únoru 1948 rychle skončilo.

„Jazz v meziválečném Československu provozovali z velké části lidé, kteří inklinovali k levici a avantgardě, takže únor 1948 vlastně přivítali,“ říká historik Petr Koura s tím, že někteří z nich dokonce začali na svou jazzovou minulost trošku plivat.

„Objevuje se pokus jazz trochu zachránit s tím, že to, co přicházelo v té době z Ameriky, je komerční podoba, ale jazz sám o sobě špatný není. Záhy ale bylo odmítnuto i to, když k nám začaly přicházet instrukce ze Sovětského svazu,“ dodává.

Po únoru 1948 je jazz označen za úpadkovou hudbu a hudebníci pochopili, co si mohou a nemohou dovolit. Někteří se pokusili utéct na Západ, ne každému se to ale povedlo. Jazz se ocital téměř v undergroundu a hudebníci hráli jazzovou hudbu neoficiálně. V té době ale nastupuje další západní hudební styl, který pobuřoval bolševiky, a to rock-and-roll. Ten dostal mezi masové publikum Jiří Suchý.

Festival politické písně Sokolov

„Za antiimperialistickou solidaritu, přátelství a mír.“ Tak znělo heslo prvního ročníku Festivalu politické písně Sokolov, který se poprvé uskutečnil v březnu roku 1973 u příležitosti 25. výročí tzv. Vítězného února. Až do roku 1988 se na této přehlídce amatérských i profesionálních interpretů představila většina tehdy populárních umělců.

„Vzniklo to z nadšenectví a snahy dělat festival, kde by byly písničky o ekologii, o soužití a tak dále,“ vzpomíná na začátky přehlídky politické písně, která se vyvinula z festivalu trampské a country hudby Porta, Aleš Opekar, hudební dramaturg Českého rozhlasu Vltava.

„Ale hned na začátku se to zvrtlo do úředně kontrolovaného politického nástroje se zcela nezakrývaným cílem získávat zejména mladé lidi pro politiku KSČ, vychovávat v duchu tehdejší oficiální komunistické politiky,“ doplňuje Opekar.

Ti, kteří chtěli vystupovat a dobře si vydělávat, tak tam podle něho jezdit museli. Proto bylo pro většinu tehdy populárních interpretů nemyslitelné se festivalu nezúčastnit. Organizátoři se snažili přimět autory a interprety, aby přicházeli s angažovanými písněmi, ne vždy se jim to ale dařilo. Na festivalu vystupovali i umělci ze spřátelených zemí.

Budovatelské písně pro ženy

Postavení žen po únoru 1948 se odráželo i v budovatelských písních. Ženy měly rodit děti, ale zároveň pracovat ve fabrikách jako muži. I rozhlasový archiv obsahuje neuvěřitelné klenoty té doby. Například píseň o tom, jak Frantík miluje ženu i frézu zároveň.

„Tato písnička je skvost, který měl obrovskou popularitu. Písnička byla velice krátká, měla pouze tři sloky, krásně se pamatovala a zpívala se všude,“ říká Miloslav Turek z archivu Českého rozhlasu, který neuvěřitelné vyznání lásky z 50. let našel. Možná vás překvapí, že autorem textu je pozdější známý scenárista Jaroslav Dietl.

„V důsledku masivní industrializace na počátku 50. let odvedl těžký průmysl velké množství mužů. Na uvolněné pracovní pozice měly být dosazeny právě ženy, takže na plakátech nebo v kampaních byly zobrazovány jako traktoriskty nebo jeřábnice s tím, že se ženy zcela vyrovnají mužům,“ vysvětluje Jana Kočišková, která se ženám v komunismu věnovala ve své disertační práci na Univerzitě Karlově.

Přesto existovala budovatelská píseň, která byla určená pouze ženám. Měly totiž také rodit a vychovávat děti, za což mnohé z nich dostaly i řád. Důvodem podpory porodnosti byl úbytek obyvatel během války. Řád získávaly ženy, které měly více než pět dětí.

Jenže jak se postarat o tolik dětí a zároveň chodit do práce? Od toho jsou přece Jesle, což je podle archiváře Miloslava Turka i název jedné z písní pro ženy té doby. A možná i díky nim se komunistům skutečně povedlo dostat většinu žen do práce. Jak potvrzuje Jana Kočišková, už za pár let bylo procento pracujících žen u nás nejvyšší na světě.

Spustit audio
autoři: Andrea Skalická, Eva Kézrová, Martin Srb, Dalibor Zíta, Jana Přinosilová, Ondřej Ševčík