Nebyla jsem na ostravských Colours poprvé, zdaleka ne. Za jedenáct let existence tohohle festivalu jsem tam zavítala nejmíň čtyřikrát, přestože to z Londýna nemám blízko.
Vždycky jsem milovala vůni pajasanů. Stačí rozemnout v prstech lísteček a obklopí vás vzrušující zelený odér smíšený s čímsi zemitým. Pajasan žláznatý je exotický strom.
Ve škole jsme se učili, že Homo sapiens se s Homo neanderthalensis „nemísil“.
Nemůžu si pomoct: po očku sleduju, co se děje na rozpravě k Manželství pro všechny. Teda ne že by mě až tak zajímalo, kdo k tomu má co říct, zaujalo mě to ale sociologicky.
Na pionýrském táboře jsme měli sadistického vedoucího. Zjevně nesnášel děti a dával nám to najevo. Považoval se za zálesáka a správný zálesák má údajně vždycky uklizeno.
Když v brzkém jaru rozkvetou kočičky, lidé nealergičtí k nim čichají a dělají „Á! Už zas je tady jaro, hurá!“ Má kámoška Zuzka pozavírá okna a dělá: „Hepčí!“
Když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, zamilovala jsem se do kuřáka a něco přes rok jsme spolu chodili. Měla jsem šanci poznat zblízka.
Před šesti lety touhle dobou se v hospodách čerstvě nesmělo kouřit. Pro lidi jako já to byla neuvěřitelná úleva. Jsem celoživotní nekuřák – měla jsem ohromné štěstí.
Na louce u dědovy chalupy vykvetly dva vstavače. Byly to „jen“ vstavače kukačky, před půl stoletím celkem běžné (i když dnes se v Česku staly vzácností).