Iva Pekárková: Prostor vyhrazený pro kouření
Před šesti lety touhle dobou se v hospodách čerstvě nesmělo kouřit. Pro lidi jako já to byla neuvěřitelná úleva. Jsem celoživotní nekuřák – měla jsem ohromné štěstí. Když jsem se v nějakých devíti letech pokoušela naučit šlukovat, načapal mě tatínek a rozmluvil mi to gumovou hadicí.
A já jsem pak už nikdy nekouřila. (Tím samozřejmě nechci schvalovat tělesné tresty. U mě to fungovalo, to je všechno.)
Čtěte také
Ušetřila jsem díky nekouření nepočítaných peněz za cigára, neprohulila jsem si plíce a jiné tělesné orgány. A navíc jsem zapůsobila na svého skoromanžela. Ten pochází z Nigérie, kde je normální nekouřit, a v Čechách v zakouřených prostorách trpěl.
Před šesti lety touhle dobou se začuděné hospody doslova přes noc změnily v hospody, kde se dalo dýchat. Lidi jako já se cítili jako v ráji. Do té doby jsem si každou návštěvu hospody dobře rozmyslela: člověku tam šaty i vlasy načichly kouřem, i když u jeho stolu nikdo nehulil. Smrad vystydlého cigaretového kouře je tak hnusný, že ho nesnášejí i mnozí silní kuřáci. Co teprve nešťastník, který si své poslední cigáro zapálil v devíti letech?
Proroctví se nenaplnila, hospody nezkrachovaly
Strašlivá proroctví mnoha hospodských i hospodských mudrlantů – že totiž restaurační zařízení do pár měsíců zkrachují – se nevyplnila. Mnohé restaurace naopak zaznamenaly nárůst zákazníků z řad nekuřáků a rodin s dětmi.
Čtěte také
Kuřáci si prostě zvykli, že na cigáro musejí ven. Dva mí kamarádi říkali, že zákaz kouření v hospodách byla – po předražených cigárech, rakovině plic, smradu a tak dál – poslední kapka, která je přiměla koupit si žvýkačky s nikotinem a přes veškerá protivenství s cigaretami skoncovat. Kouření přestalo být módou a stalo se prokletím jedinců, kteří s tím kdysi začali a teď nedokážou přestat.
Jasně, není všechno růžové. Kámoška bydlí nad hospodou, a dokud se chlastalo a hulilo vevnitř, bylo všechno v pořádku. Teď si chlapi vynesou i pivo, když jdou ven na „hřebíček“, kámošce kouř stoupá do oken a děti vidí, jakým tempem do sebe někteří jedinci lijí alkohol. No ale nic není dokonalé…
Občas, musím říct, cítím výčitky svědomí nekuřáka ve světě, který s kuřáky pořádně zatočil. Vezměte si třeba „prostor vyhrazený pro kouření“, jaký čím dál častěji vídáte před veřejnými budovami. Bývá to ten nejhnusnější kout, jaký se v okolí vyskytoval, často počůraný, plný psích výkalů, hnusně betonový a připomínající peklo. To mám vždycky chuť se za kuřáky přimluvit: Prosím, nemlaťte do nich tak velkým kladivem, vždyť to ani tak nemají lehké.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
