Iva Pekárková: Jsou kuřáci bezohledná čuňata?
Když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, zamilovala jsem se do kuřáka a něco přes rok jsme spolu chodili. Měla jsem šanci poznat zblízka, jaké to je, mít těžkou závislost na cigaretách.
Jindra nebyl hloupý a věděl, že cigarety jsou pro něj berličky – jako mladý kluk býval stydlivý, koktal a děsil se každé společenské akce. Cigarety ho z toho vytáhly. Když nevěděl, co s rukama, vytřepal cigáro z krabičky a zapálil si ho stříbrným zapalovačem, na který byl tak hrdý.
Čtěte také
Cigareta v prstech mu dodávala na sebejistotě, cítil se jako Humphrey Bogart v Casablance. Bez věčné cigarety v Bogartových prstech by ten film zdaleka nebyl tak dramatický. Stejné to bylo i s Jindrovým životem.
Jindra neměl závislost jen na nikotinu, ale i na „elegantním“ a „mužném“ způsobu, jakým ho dostával do těla. Lezlo to do peněz, prsty měl zahnědlé od tabáku a jeho zdraví to neprospívalo (když jsme jednou jeli s kamarády na hory, šplhal do kopců s těžkým vypětím sil a za doprovodu tuberáckého kašle), ale byla to součást jeho osobnosti.
Začátkem osmdesátek se kuřáci měli krásně. Normální bylo kouřit a nekuřáci si mohli vybrat: buď si na to zvyknout, nebo jít o háje. Anebo, jak to udělala spousta mých přátel a známých, bránit se útokem, jak tomu říkali, a začít sami hulit.
Kouření bývalo docela normální
I v těch dobách se ale našla místa, kde se kouřit nesmělo. V některých restauracích byla místnost vyhrazená pro nekuřáky anebo na zdi visel nápis, že hosty prosí, aby v době obědů v podniku nekouřili. To byl pak Jindra celý zoufalý a protivný jak noc.
Čtěte také
Jednou si dokonce zapálil cigáro přímo pod zákazem kouření. Neudělal to ze vzdoru. Prostě ceduli neviděl a nevnímal. Jindy se zas upřímně divil, jak je možné, že nás starší paní, pod jejímž balkónem si zapaloval jednu o druhou, důrazně požádala, ať jdeme někam jinam. Jistě nám závidí naši lásku, tvrdil. Těch pár molekul kouře jí přece nemůže vadit – nebo jo?
V posledním čtvrt století se karta postupně obracela, až se obrátila docela. Dnes je normální nekouřit a po kuřácích se žádá, aby se přizpůsobili. Ne všichni to dovedou.
Kategorické prohlašování mnoha nekuřáků, totiž že „kuřáci jsou bezohledná čuňata“, u většiny kuřáků, myslím, neodpovídá pravdě. Nejsou to zloduši, jen závisláci. Na rozdíl od – dejme tomu – heroinových feťáků si kuřáci své drogy dlouho užívali naprosto kdekoli a zcela legálně. Mnozí z nich nechápou, jak je možné, že jim to najednou všichni zakazují. My šťastlivci, kterým se podařilo buď vůbec nezačít, anebo s kouřením přestat, k nim musíme být laskaví.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
