Když mi bylo tak třináct, kdesi jsem se dočetla, že prý lidé z „primitivních“ národů dovedou běžně udržet v hlavě dvě myšlenky, z nichž jedna druhé odporuje.
Každý z nás má svou nemesis. Já jsem jich během let nasbírala řadu. Drtivou většinu z nich neznám osobně, ale v kyberprostoru se s nimi setkávám častěji, než by bylo milé.
Britští domorodci, kterým vadívalo, když na ulici uslyšeli polštinu, začínají neochotně přiznávat, že se jim po tom jazyku skoro stýská. Zůstalo jim jedno zvučné slovíčko.
Nevěřím deštníkům. Vážně ne. A mám pro to dobré důvody. Poslouchejte: Deštník vás před deštěm neochrání. Ne spolehlivě. I vynálezci říkají, že vás ochrání jen z 90 procent.
Dodnes se pamatuju na ten pocit, je to 37 let. Povedlo se mi uniknout z Československa – za noci jsem se proplížila kolem hraničního přechodu mezi Jugoslávií a Itálií.
Náš dlouho plánovaný prodloužený víkend v kopcích Severního Yorkshire jak na potvoru kolidoval s autorally, taky dlouho plánovanou, jenže my jsme o tom neměli tušení.
Už léta sleduju, jak zkreslené zprávy o Anglii si člověk může přečíst nebo poslechnout v českých médiích.
Když mi bylo sedm nebo osm, koupil si náš soused v přízemí motorovou pilu. Snad ještě větší, než byla ta z filmu Texaský masakr motorovou pilou.
Viděla jsem ji na staveništi. Pod mostem, v místě, kde byla vozovka zúžená na jediný pruh, semafor pouštěl jeden a potom druhý směr, stála mladá holka v montérkách.