Iva Pekárková: Zednice
Viděla jsem ji na staveništi. Pod mostem, v místě, kde byla vozovka zúžená na jediný pruh, přenosný semafor pouštěl jeden a potom druhý směr a auta musela čekat, stála mladá holka v zelených montérkách, vysokých botách s ocelovou špičkou, jaké musí nosit všichni pracovníci na stavbách, v zářivě žluté odrazové vestě a s předpisovou přílbou na hlavě.
Čtěte také
Zrovna si sedla na bobek, dala si na rameno dlouhou traverzu, vybalancovala ji, aby nespadla ani omylem neopsala půlkruh a něco nerozflákala. Pak se i s těžkou traverzou elegantně vztyčila, bylo znát, jakou má sílu v nohou.
Bezděčně jsem se na ni usmála a ona mi úsměv oplatila. Celá se rozzářila. Bylo poznat, jak moc ji tahle práce baví. Jak hrdá je na to, že uzvedne traverzu a dovede ji zkrotit.
Na to, že dělá „tradiční“ chlapskou práci a je v ní stejně dobrá jako oni. Na to, že jí ochranná přílba sluší. Na to, že ji žádný z kolegů neodstrčil a neřekl – na oko gentlemansky, ve skutečnosti přezíravě: „Počkej, to nezvládneš, vždyť seš ženská. Já tu traverzu odnesu.“
Vždyť je to ženská – zvládne to?
Když jsem před patnácti lety v Londýně dělala podobnou práci – teda ne doslova na stavbě, na to jsem neměla kvalifikaci, jen malířku a dekoratérku – chlapi dosud měli problém se ženskou, která v tomhle oboru pracuje společně s nimi.
Čtěte také
Projevovalo se to dvěma způsoby: někteří mě nadšeně chválili úplně za všechno. Do té doby by nevěřili, že ženská dovede natřít schody! Obložit koupelnu kachlíčky! Oškrábat barvu z radiátoru!
Ti druzí naopak hledali nějakou vadu na úplně všem, co jsem udělala, a když se jim to nevedlo, aspoň měřili, jak dlouho mi to trvá. Pokud usoudili, že mi nějaký úkon trvá o půl vteřiny déle než kolegovi, bručeli, že dělám pomalu a měla bych dostat míň peněz. Někteří mě zuřivě balili, jiní si div neuplivli, když mě viděli.
Od té doby se toho hodně změnilo. Dnes už v Londýně existují celoženské stavební čety. Angličtina naštěstí nemusí hledat ženskou verzi takových profesí. V češtině je to složitější. Jsou to zednice? (Zednice je české jméno samotářských včel.) Jsou to – stavebnice? (Stavebnice je lego.)
Každopádně jsou to ženské, které se nebojí „tradiční“ chlapské práce. Spoustě z nich navíc ohromně vyhovuje, že smějí těžce fyzicky pracovat. Jsou na sebe hrdé.
Mimochodem, řekla jsem, že dívka s traverzou na rameni měla leskle černé vlasy do pasu a pleť v barvě lískových oříšků? Mohla to být Arabka. Anebo světlá Indka. Anebo – možná – Afghánka.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
