Iva Pekárková: Vrátíme se k orální kultuře?
Ve školách v jižní Nigérii je už od první třídy vyučovací jazyk angličtina. Školáčci, obvykle pěti až šestiletí, ale někteří i čtyřletí, se začnou učit číst a psát v jazyce, který do té doby neuměli. Když jsou žáci přistiženi, jak si mezi sebou povídají „domorodým“ jazykem, dostanou bambusovou tyčí anebo musí zůstat po škole a vysekávat na školním dvoře trávu.
Je pozoruhodné, že s takhle přísným přístupem k výuce cizího jazyka přišla Nigérie až poté, co v roce 1960 získala nezávislost. Když tam vládli Britové, byl na prvních stupních škol vyučovací jazyk „domorodý“ – jorubština, ibo, beninština a řada dalších. V okolí Benin City, odkud pochází můj skoromanžel, se ovšem vyskytují spíš stovky než desítky jazyků, ale řečí, které sloužily jako vyučovací jazyky, byl kvůli administrativě omezený počet.
Čtěte také
Tak se stalo, že tatínek mého skoromanžela, muž z kmene Oza, jehož rodným jazykem byla oza, se ve škole naučil číst a psát v ibo i beninštině, ale v jazyce oza ne.
Moderní Nigérie tyhle absurdity řeší právě tak, že domorodé jazyky až na výjimky nevyučuje.
Oza je malý jazyk, mluví jím jen pár desítek nebo set tisíc lidí. Pátrala jsem po lexikonu nebo pravidlech pravopisu, ale vypadá to, že nic takového neexistuje. Ozané a Ozanky si mezi sebou píšou v angličtině. Jazykem oza nikdo nepíše.
Orální kultura na dosah ruky
Můj drahý pochází z orální kultury. Na první pohled to na něm není vidět – čte a píše anglicky a trochu i česky. Dá se to ale poznat, když posloucháte, jak mluví.
Čtěte také
Když můj skoromanžel řekne příběh a má s ním u posluchačů úspěch, začne ho okamžitě vyprávět znova. To činí tak dlouho, dokud po něm někdo něčím nehodí.
Léta jsem se podivovala jeho počínání, než mi došlo, že to dává smysl: v orální kultuře, pokud mám s nějakou příhodou úspěch, musím se ji naučit nazpaměť, abych ji mohl později předávat dalším generacím.
Často slýchám nářky na ty dnešní mladé, kteří už nečtou ani nepíšou, jen si posílají smajlíky s tak posunutým významem, že se v tom nikdo jiný nevyzná, anebo hlasem ovládají umělou inteligenci. Nejspíš dočista zapomenou číst a psát, děsí se ti starší.
Věřím, že je to klidně možné. Ale nemám z toho strach. Vrátíme-li se k orální kultuře, nezbyde nám, než spolu zase mluvit tváří v tvář, ne si psát esemesky a písemně si nadávat. A to by se mi, abych pravdu řekla, docela líbilo.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
