Iva Pekárková: O podivných filozofických touhách
Když mi bylo tak třináct, kdesi jsem se dočetla, že prý lidé z „primitivních“ (moderněji a zdvořileji řečeno „přírodních“) národů dovedou běžně udržet v hlavě dvě myšlenky nebo, chcete-li, pravdy, z nichž jedna druhé odporuje.
To my, racionálně myslící představitelé rozvinutého národa, nedovedeme, psalo se v článku. Nedokážeme si k informaci, kterou máme v hlavě, přibrat ještě druhou, která ji vyvrací, obě si je uložit do závitů a spokojeně s tím žít. Příliš všechno rozebíráme, věci, které se zdají nelogické, nás tlačí na mozku.
Čtěte také
Hrozně jsem si tenkrát přála naučit se to, co zmíněné „primitivní“ národy zvládají bez problémů. Ale vyrostla jsem obklopená racionálním myšlením – oba mí rodiče byli vědci –, a tak mi to moc nešlo. Nakonec se mi přece podařilo nacpat si do hlavy aspoň agnosticismus. Všechno, co jsem viděla kolem sebe, na mě křičelo, že bůh je jen konstrukt lidské mysli. Ale vzala jsem v úvahu, že mě ateistické prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mohlo ovlivnit. A tak jsem se přinutila přijmout myšlenku, že by bůh mohl existovat – co já vím. A smířit se s tím, že na tuhle otázku nejspíš nikdy odpověď nedostanu, aspoň dokud jsem naživu. Dá se to snést.
Žije jich mezi námi mnoho
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jak skvělý příklad člověka s uvažováním přírodních národů představuje moje babička. Ta dovedla v hlavě udržet spoustu myšlenek, které si navzájem odporovaly, a vůbec jí to nepřišlo.
Čtěte také
Projevovalo se to mnoha způsoby. Babička několikrát týdně lkala nad tím, že nám dvacet let staré malinové zavařeniny zabírají místo ve spíži, ale jakmile nastala sezóna malin, musela celá rodina pilně sbírat, aby babička mohla vyrobit ještě víc zavařenin. Každý den mi kladla na srdce, že se musím pilně učit, abych měla dobré známky. Ale když jsem se pak skvěle umístila v národním kole fyzikální olympiády, babička nade mnou celý večer proplakala, protože „chytrou ženskou si žádnej muskej neveme“.
Tolik oslavovaná schopnost udržet v hlavě bez problémů dvě navzájem si odporující myšlenky může být, jak se zdá, způsobená neznalostí, nedostatkem sebereflexe či neschopností logicky uvažovat.
V covidobě poznávám, kolik lidí vyrostlých v civilizovaných zemích schopnosti má „primitivních“ národů v malíčku. Stačí otevřít kteroukoli internetovou diskusi. Musím ale říct, že všechny překonává Ghaňanka, kolegyně mého skoromanžela. Ta dovede v hlavě udržet ne dvě navzájem si odporující myšlenky, ale hned tři. Bez nadechnutí dokáže vyslovit větu: „Covid neexistuje, zabíjí jen bělochy a pojď s náma na vigílie do kostela, pomodlit se, ať to nechytnem.“
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
