Ten výrok mě tak šokoval, že si ho pamatuju po čtyřiceti letech. Pán, který mě svezl autostopem, se vyjádřil o domu svých známých na vesnici: „Mají to tam jak v paneláku!“
Kámoška Míla, žena, která každoroční předvánoční třeštění snáší stejně nedobře jako já, se rozhodla, že tentokrát mu unikne. A za tím účelem odjela… do Thajska.
Ještě za totáče, tak kolem roku 1980, mi kamarád povídal, že prý ve Švédsku mají zvelebovatelé měst zajímavý zvyk. Dejme tomu, že chtějí v parku zbudovat cesty pro pěší.
Máme moc pěknou státní vlajku, jasně barevnou, jednoduchou, takovou „základní“. Nemusíme se uchylovat ke všemožným malůvkám, abychom ji odlišili od vlajek ostatních zemí.
Pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Tak to asi bývá u obzvlášť významných událostí. Byl listopad 1989 a já jsem byla zrovna v malé vesničce v jižním Ontariu.
Tři neznámí muži v sobotu napadli a pobodali 21letého mladíka. Londýnská média dnes oznámila, že zemřel. Naše sousedství má dalšího mrtvého, další zbytečně zkrácený život.
Když jsme vyrůstaly – má kamarádka Jana a já – čas se neměnil. Tím nechci říct, že v 70. letech v Československu nebyl čas jediná šeď a že se jeden rok od druhého nelišil.
Byla temná bezměsíčná noc a nebylo nijak zvlášť pozdě, možná půl desáté. Trmácela jsem se osm kilometrů po silnici domů, do domku na samotě, který mi půjčili kamarádi.
Nemám ve zvyku vykládat lidem o svých snech, ale o tenhle se podělím. Bylo to ve velkém městě, možná v Praze, a stávkovali řidiči autobusů. Zvolili si docela krutý způsob.