Iva Pekárková: Kristovy roky sametové revoluce
Pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Tak to asi bývá u obzvlášť významných událostí. Byl listopad 1989 a já jsem se zrovna v malé vesničce v jižním Ontariu, v pohodlné chatě, kterou mi laskavě zapůjčili kamarádi na dva nebo tři měsíce, pokoušela psát knížku o Československu za totáče.
Byla jsem hluboko zanořená do věcí, které se děly – nebo spíš neděly – někdy v orwellovském roce 1984, a prostě jsem si nedovedla představit, že by se od mého odchodu mohla situace změnit. To je pro emigranty velmi typické. Obyčejně nám naše vlast v mysli zatuhne v okamžiku, kdy jsme ji opouštěli, a máme problém uvěřit, že se i ona mění v čase.
Čtěte také
Když do chaty dorazil můj nejbližší soused – Ital, který necelé dva kilometry ode mě už léta choval ovce – s náručí plnou novin a časopisů, upustil všechno na podlahu a nadšeně volal: „Ivo, v Československu je revoluce!“, jen jsem se ušklíbla a procedila mezi zuby: „Ale houby. Nejspíš hrála Sparta. Tam se nezmění nikdy nic.“
Vzápětí na chatu dorazili mí kamarádi, kteří tomu taky nemohli uvěřit. Trvalo ještě pár dní, než jsme sami sebe přesvědčili, že by to mohla být pravda. A pak už jsem na nic nečekala: koupila jsem si letenku do Frankfurtu a ještě před koncem listopadu dorazila stopem do Prahy.
Podivné zapomínání
Čtěte také
Od té doby uplynulo třiatřicet let. Kristovy nebo, chcete-li, Kristýniny roky. A naše vzpomínání a zapomínání se obrátilo naruby: dnes je sakra těžké přesvědčit lidi, i ty, kteří to dobře pamatují, že jsme před třiatřiceti lety žili v podivném šedém příšeří a že se nám to nelíbilo. (Zčásti za to mohla politika, zčásti znečištění ovzduší: v zimě jste leckdy třeba čtrnáct dní žili pod zvláštním šedivým příkrovem, kterým sluneční paprsky neprorazily.)
Sametová revoluce během devadesátek vyrostla z plenek a začala chodit do školy. Byla mladičká a nebylo se čemu divit, že spoustu věcí neuměla. S hrůzou jsme sledovali, jak skvěle se leckterý „podnikatel“, neomezený zákony, naučil tunelovat. Nebo jak lidé, kteří na to prostě nemají, poslušně kupují hrnce, které v té době stály stejně jako středně velký byt. Tenkrát jsme to sametovce odpouštěli, co nám taky zbývalo.
Dnes, ve třiatřiceti, je ale zcela dospělá. Dávno měla čas vystudovat vysokou a získat ve svém oboru praxi.
Tak jak je možné, že se pořád ještě chová jako puberťák, který netuší, co se sebou? Anebo se jako puberťáci, kteří netuší, co se sebou, chováme spíš my?
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
