Iva Pekárková: Chtějí dobrodružný život – ale kde ho vzít?
Jedna z dopravních tepen nedaleko od nás byla v pátek už zase uzavřená. Policejní zátarasy, blikající modrá světla, saniťáci v oranžových vestách s odrazovými pruhy, ruch a shon a spousta hluku a zároveň takové to zaražené ticho, tak jako pokaždé, když se stane něco špatného.
Ze zpravodajství jsme zjistili, že tři neznámí muži napadli jednadvacetiletého mladíka a pobodali ho. Jiholondýnská média v sobotu hlásila, že bojuje o život, a dnes oznámila, že prohrál. Naše sousedství má dalšího mrtvého, další zbytečně zkrácený život.
Čtěte také
Nemůžu filosofovat nad tímhle případem, nic víc o něm nevím. Jméno oběti nebylo zveřejněno a jména útočníků nikdo nezná. Policie žádá lidi, kteří viděli, co se stalo, zaznamenaly to jejich dashcamy a tak dál, aby je informovali, co se přesně stalo.
Můj skoromanžel K. je přesvědčený, že všichni čtyři – oběť i její vrazi – byli černoši a že to bylo kvůli drogám. Je klidně možné, že má pravdu. Anebo to může být docela jinak. Jak říkám, o těchhle čtyřech nic nevíme.
Všimla jsem si ale zvláštního fenoménu. Sleduju to při tlumočení pro sociálku, policii a tak dál už skoro 17 let a zdá se mi to čím dál tím jasnější. Mladí kluci v Londýně prostě nemají dost dobrodružství.
Čtěte také
Celé město je plné center pro mládež, kde děti školou povinné, ale i o dost starší, můžou dělat – skoro – co je napadne. Tahle centra nabízejí všechno od míčových her, plavání a tréninků v boxu až po doučování školních předmětů a možnost učit se cizí jazyk. Všude se zdůrazňuje, že tahle centra jsou „bezpečný prostor“, kde jsou mladí lidé pod dohledem speciálně vycvičených profesionálů a kde se jim nemůže nic stát. A kdyby se přece jen poranili, profesionálové hned přivolají pomoc.
Všechno je pro ně zařízené, ale oni o to nestojí
Zejména když venku leje, je smutné pozorovat mladé lidi, jak postávají, celí zmoklí, padesát metrů od center pro ně určených, mimo dosah bezpečnostních kamer, a hulí trávu, perou se, spiklenecky si ukazují, co mají po kapsách. Ve značném nepohodlí, ale hlavně že ne pod dohledem profesionálů. Pod poloopadaným platanem, který na ně tu a tam vrhne spršku vody, se cítí mnohem dobrodružněji.
Mám pocit, že dětem v Londýně zoufale chybí dobrodružství. Tahle země je bezpečná. Nejsou tu jedovatí hadi ani lidožravé šelmy, je tu funkční infrastruktura a hustá síť nemocnic. Co mají ti mladí chudáci dělat? Vytvářejí si své vlastní nebezpečí, leckdy smrtelné. Není se čemu divit. My starší často zapomínáme, že mladým lidem připadá život, který nemůže kdykoli bez varování skončit, nesnesitelně nudný.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
