Iva Pekárková: Případ ukradené vlajky
Máme moc pěknou státní vlajku, jasně barevnou, jednoduchou, takovou „základní“. Máme ji už dlouho, takže se nemusíme uchylovat ke všemožným malůvkám, abychom ji odlišili od vlajek ostatních zemí. Vezměte si třeba chudáka Mosambik – ten má na vlajce kalašnikov s bajonetem, rýč a knihu, zkrátka symbolický zmatek nad zmatek.
Jsem vděčná Slovákům, že nám při rozdělení původní vlajku přenechali. Pravda, ne vždycky jsme naši – tehdy ještě československou – vlajku milovali.
Čtěte také
Při všemožných nemožných výročích jsme ji museli věšet do oken společně se sovětskou, to aby nás někdo neudal, že „nezdobíme okna“, a po našich kádrových materiálech se nerozlila velká černá kaňka.
Ostatně nepatříme k národům, které státní vlajkou zdobí každou tyčku. Jsme mimořádně umírnění, pokud se vyvěšování české vlajky týče. Teprve v poslední době vlajících českých vlajek značně přibylo, bohužel obyčejně vlají nad hlavami spoluobčanů hlasitě hlásajících velmi nedemokratické a předpotopní postoje.
Čtěte také
Takzvaní vlastenci, pro které se nedávno ujalo označení dezoláti (ne každý má to slovo rád, ale mně osobně se líbí, přijde mi výstižné a zvukomalebné), demokratičtěji smýšlející většině státní vlajku prostě ukradli a využívají ji k propagaci svých prapodivných cílů. Mnoho z nás si teď státní vlajku spojuje právě s nimi. Kamarád pronesl památnou větu: „Vidím skupinku mladých, na oblečení samou vlajku. Už jsem se leknul, že to jsou dezo – a oni to byli sportovci na cestě do zahraničí!“
Taková krádež symbolu rozhodně není ojedinělá. Vzpomeňte si na Hitlera a indickou svastiku. Rudyard Kipling po téhle zlodějně toužil vyškrábat svastiku z obálek všech svých knih.
Vezmeme si vlajku zpátky?
Když jsem při oslavách třiatřicátého výročí sametovky viděla na Václaváku spoustu českých vlajek, trošičku jsem se lekla. Myslela jsem, že většina dezolátů s mnohým hýkáním a pořváváním odpochodovala přes Nuselský most dělat bugr u České televize. Viděla jsem jejich mocný průvod, když jsem kolem nich jela v autobusu. Tak co tu ty vlajky ještě dělají?
Pak jsem si ale všimla, že vlajkonoši vesměs nevypadají jako dezoláti. A jako dezoláti nekřičí. Prostě si ukradený symbol naší státnosti vzali zase zpátky. Někteří český prapor dokonce připojili k tomu modrému hvězdnatému, který představuje Evropskou unii. Pravda, když k tomu přišijí i modrožlutý ukrajinský prapor a prapor Severoatlantické aliance s růžicí kompasu, připomíná výsledek patchworkový ubrus. Mně osobně to ale nevadí. Jsem ráda, že si svobodně a proevropsky smýšlející Češi tu naši pěknou vlajku nenechali vzít.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
