Klimatolog Tolasz: Snižování emisí mělo být rychlejší, ale buďme rádi alespoň za takovou dohodu
Bezmála 200 zemí světa chce zastavit globální oteplování před překročením kritické meze. Vyplývá to z nové dohody, kterou schválili v Glasgow. Něco podobného už jsme slyšeli opakovaně, ale závěrečný dokument klimatické konference OSN po čtvrt století poprvé obsahuje explicitní zmínku o útlumu spalování fosilních paliv, které jsou hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů. Výběr toho podstatného z dění z Glasgow sestavil vědecký reportér Štěpán Sedláček.
Do skotského Glasgow dorazilo více než 5,5 milionu návštěvníků. Obdivovali nejnovější výdobytky průmyslové revoluce.
Psal se listopad roku 1888 a v jednom z hustě obydlených center britského impéria prosyceného kouřem z uhlí, kde vedle sebe v těsné blízkosti žili ti nejchudší a nejbohatší lidé nového věku, skončila velká mezinárodní výstava. Po více než 130 letech ji na místě připomíná muzeum a galerie Kelvingrove Art Gallery and Museum, postavené z výtěžku celé akce.
Vzduch v Glasgow je dnes o poznání čistší, byť je stále co zlepšovat. Věk uhlí už ovšem ve Skotsku definitivně končí a země chce do roku 2045 dosáhnout klimatické neutrality.
Poslední uhelná elektrárna tam přestala špinit ovzduší před pěti lety a o rok předtím se ve Spojeném království uzavřel poslední hlubinný uhelný důl. Kolébka průmyslové éry plánuje definitivně ukončit výrobu elektrické energie za necelé tři roky.
Ve Skotsku už přitom loni většinu poptávky po elektřině uspokojili z obnovitelných zdrojů, zejména díky větrným parkům na pevnině i v pobřežních vodách. Ve srovnání s dobou, kdy návštěvníci výstavy v Kelvingrove Parku obdivovali nové modely parních strojů, je však dnes globální průměrná teplota vyšší o zhruba 1,1 stupně a dál rychle stoupá.
Oteplování? Vědecky potvrzeno
Spalování uhlí a dalších fosilních paliv zanechává vedle škodlivin v ovzduší i dlouhodobé stopy v atmosféře, kde se CO2 dál kumuluje jako v zašpuntované vaně a podněcuje oteplování. Zhruba polovinu klíčového skleníkového plynu přitom lidstvo vypustilo do ovzduší v uplynulých 30 letech.
Souvislost s antropogenními emisemi skleníkových plynů je vědecky potvrzená a světové vlády problém berou v potaz s ohledem na zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC). Ty shrnují zásadní vědecké poznatky o daném tématu a na základě modelů stanovují vztah mezi množstvím uvolněných plynů a nárůstem teploty. Z toho také vyplývá uhlíkový rozpočet, který napovídá, kolik emisí ještě může lidstvo uvolnit do atmosféry.
Letošní konference v Glasgow také v lecčems připomínala nějakou velkou mezinárodní výstavu technologií a nových postupů napříč sektory. Bylo tam k vidění hodně stánků, pavilonů zemí i různých organizací.
Atmosféra však měla k poklidnému veletrhu daleko. V ulicích kolem se konaly pravidelné hlasité protesty za posílení ochrany klimatu a konec prázdných slibů. Jedním z ústředním bodů areálu byl gigantický model Země. Planeta visící pod střechou na mě působila křehce a připomínala limity, na které lidstvo podle vědeckých poznatků v antropocénu naráží.
Ale troufám si tvrdit, že většinu z desítek tisíc návštěvníků letošní konference opravdu spojoval záměr najít nějakou shodu na tom, jak přehodit zrezivělou výhybku a spalování uhlí a dalších fosilních paliv ukončit. Otázkou je, jak rychle? Cílem má být stav, kdy se nebude zvyšovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a zahřívání planety se zastaví před hranicemi, které jsou podle vědců kritické pro život a blahobyt lidí i dalších bytostí.
Krizové modely se bohužel naplňuji
Mezi varovné znaky globální změny patří sílící a častější extrémní projevy počasí, sucha, požáry, povodně, oteplování a okyselování oceánů i zrychlující růst mořské hladiny. Tyto a další sílící jevy jsou už dnes zřetelné po celém světě.
Předpovědi klimatologů, které sahají až do 60. let minulého století jako například model Syukura Manabeho, který za svou práci letos obdrží Nobelovu cenu, se naplňují. Možná i proto ve srovnání s předešlými konferencemi už probíhající změnu klimatu v Glasgow nikdo nezpochybňoval.
Delegáti stáli před mnoha palčivými otázkami: Jak se v ochraně klimatu posunout od slibů ke skutečnému obratu? Dokáže bezmála 200 zemí nechat stranou dílčí vzájemné spory a konkurenční boje a najít shodu na rychlém snížení emisí skleníkových plynů?
Jak se podaří do řešení promítnout situaci bohatých rozvinutých zemí, které za klimatickou změnu nesou podstatně větší historickou odpovědnost než rozvíjející se státy, jež jsou teď v mnoha případech změnou klimatu více ohroženy? Vyjednavači přitom museli dosáhnout jednomyslné shody. Bez kompromisů to proto nešlo a mnozí zúčastnění měli v živé paměti relativní neúspěch klimatické konference v Kodani z roku 2009, s níž byla také spojena velká očekávání.
Čtěte také
Organizaci setkání navíc komplikovala pandemie, kvůli které musela být jedna z nejvýznamnějších klimatických konferencí OSN posledních let o rok odložena. Výmluvným symbolem je, že komplex Scottish Event Campus, kde se nakonec konference uskutečnila, se v minulém roce dočasně proměnil na záložní nemocnici pro pacienty s covidem-19.
Samotný průběh celé akce pak ztěžovalo každodenní testování účastníků a další epidemická opatření omezující kapacitu. Mnozí lidé se kvůli tomu akce nemohli zúčastnit, což zpochybnilo slib britských pořadatelů, že půjde o jednu z nejinkluzivnějších klimatických konferencí vůbec.
1,5 stupně?
Hlavní cíl, který si vytklo britské předsednictví, bylo ověřit kurz, který si státy vytyčily v přelomové klimatické dohodě schválené před šesti lety v Paříži. Tím je snaha udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 stupně ve srovnání se stavem před průmyslovou revolucí, v horším případě do 2 stupňů.
Konference měla ukázat, jestli jsou státy s odstupem času po obměnách vlád stále na jedné lodi. Příklad USA pod vedením Donalda Trumpa všem připomenul, jak jsou mezinárodní spojenectví při ochraně klimatu křehká.
Pařížská klimatická dohoda je přitom relativně obecný a stručný dokument. Na upřesňování pravidel jejího plnění státy pracovaly v uplynulých letech. Dokument mimo jiné stojí na dobrovolných závazcích (NDCs) a plánech zemí na snižování emisí.
Ty měly jednotlivé smluvní strany revidovat a aktualizovat pět let po podpisu smlouvy. Právě proto byla na jednání v Glasgow upřena tak velká pozornost. Tady se mělo ukázat, jestli země kolektivní cíl skutečně promítly do svých plánů. Stojí za zmínku, že státy se v Glasgow mimo jiné dohodly na nedořešených bodech Pařížské dohody, jako jsou pravidla jejího plnění, mezinárodní obchod s uhlíkovými kredity nebo reportování emisí.
Mitigace
První týden konference přinesl v této oblasti řadu oznámení a posílení ambicí některých států, které tak dosud neučinily. Indický premiér Nárendra Módí představil chystanou cestu Indie k dosažení nulové bilance emisí v roce 2070 a mimo jiné slíbil, že polovina energie v zemi bude na konci této dekády pocházet z obnovitelných zdrojů.
V tu chvíli bylo jasné, že k cíli klimatické či uhlíkové neutrality se už přihlásili všichni největší světoví emitenti skleníkových plynů: Čína (do roku 2060), USA (2050), Indie (2060), EU (2050), Rusko (2060), Japonsko (2050).
Čtěte také
Podle uskupení vědců z Oxfordské univerzity, kteří stojí za webem Net Zero Tracker, už snížení emisí téměř na nulu a zadržení zbylých přírodními či technickými postupy přislíbilo na 135 zemí, 230 měst a 640 firem. Zahrnují 85 % světové populace a 88 % emisí skleníkových plynů. Rozhodně tak neplatí, že by v tom byla Evropská unie sama, jak někdy v minulosti zaznívalo.
Badatelé z Melbournské univerzity následně spočítali, co by splnění všech dlouhodobých cílů znamenalo v praxi. Ukázalo se, že by státy v takovém případě teoreticky skutečně mohly omezit oteplení v tomto století na úrovni několika desetin pod dvěma stupni (tedy oteplení asi o 1,8 C). To je ovšem ten nejoptimističtější scénář. Je třeba vzít v potaz, že sliby jednotlivých států mají různou váhu. V případě některých z nich jde zatím pouze o deklaraci, zatímco jinde už mají cíl klimatické neutrality podložený podrobnými plány a vtělený do legislativy.
Když vědci z projektu Climate Action Tracker, kteří v rámci od roku 2009 analyzují závazky jednotlivých států, přihlédli k aktuálním cílům zemí pro toto desetiletí, došli k závěru, že jsou v mnoha případech v rozporu s dlouhodobými plány a vizemi o dosažení klimatické neutrality v dohledné době.
Pravděpodobnější trajektorie tak dnes podle jejich analýzy míří spíše někam ke 2,4 stupňům, a to za předpokladu, že země budou brát své sliby pro toto desetiletí vážně a neodloží jejich plnění.
Situace tak ve světle varování vědců, kteří doporučují nepřekračovat cíle stanovené Pařížskou dohodou, nevypadá dobře.
„Značná část naší civilizace by se pak mohla ocitnout bez vody. Měli bychom problém s udržením potravinové bezpečnosti a už vůbec nemluvím o tom, jaký problém bychom měli zajistit této civilizaci energii. To znamená žízeň, hlad, chudoba,“ popisuje některé hrozby pro společnost v situaci, když by se klimatický systém „vykloubil ze všech kloubů“ profesor Michal Marek, který vede Ústav výzkumu globální změny AV ČR.
Čtěte také
„Pařížská dohoda je fakt imperativ. Jestli to neudržíme, tak se dostaneme do neuvěřitelných problémů a pak bude nějaké počítání, kolik nás má stát Green Deal, úplně malicherné. Pak to bude takový průšvih a bude nás to stát tolik, že se nebudeme stačit divit. Do půl roku pak všichni můžeme být totálně chudí,“ myslí si biofyzik Marek, který hodnotí dohodu s Glasgow s haškovskou nadsázkou jako úspěch Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale je třeba pamatovat na to, že odhadovaná trajektorie před rokem 2015 mířila k oteplení o 4 stupně. Přinejmenším na úrovni slibů je tedy vidět jistý posun k lepšímu.
V závěrečné dohodě z Glasgow se navíc státy shodly na tom, že své plány na omezování emisí aktualizují už příští rok, aby byly v souladu s Pařížskou dohodou. Původně to přitom mělo být až za dalších pět let. I proto mohl předseda konference v Glasgow Alok Sharma v samém závěru oznámit, že hlavní cíl byl splněn: „Jde o křehké vítězství. Udrželi jsme slib udržet oteplení o 1,5 stupně při životě. Ale má slabý puls… Věřím, že jsme dosáhli historické dohody. Posuzováni ovšem budeme podle toho, jestli státy skutečně splní své závazky,“ připomněl Sharma.
Z pohledu klimatologů je teoreticky možné tento cíl splnit, ale český zástupce v IPCC Radim Tolasz z ČHMÚ je v tomto ohledu spíše skeptický:
„IPCC už v srpnu řeklo, že 1,5 stupně teplotního rozdílu od předprůmyslové doby bude překonáno někdy po roce 2030. Pokud ty závazky států budou hodně přísné, tak se může stát, že to překročení bude jen krátkodobé a do konce století teplota klesne do 1,5 stupně. Ale ty závazky, tak jak jsou teď na stole a jak se vyjednávají, k tomu vůbec nesměřují. Směřujeme stále nad 2 stupně,“ upozorňuje český klimatolog.
Ze zvláštní zprávy IPCC z roku 2018 také vyplývá, že státy by v tomto desetiletí musely snížit emise skleníkových plynů o 45 % ve srovnání s úrovní v roce 2010, aby se svět dostal na optimističtější trajektorii a udržel nárůst teploty pod 1,5 stupni. Státy tento poznatek v dohodě přímo zmiňují. V případě hranice dvou stupňů by snížení mělo být ve výši 25 %, jak připomíná Tolasz.
„Ještě před pěti lety nám přitom z modelů vycházelo, že hranici 1,5 stupně překročíme až po roce 2040. To znamená, že to časové okno se zavírá spolu s tím, jak odsunujeme opatření, a z druhé strany tím, že se změna klimatu zrychluje.“
Dohoda z Glasgow tedy v tomto ohledu posílila naději. Zároveň jde stále jen o sliby, které můžou zůstat papíře.
Čtěte také
„Je důležité, jak ta dohoda bude naplňována v praxi za rok, za dva, za pět a deset let. Je dobře, že se na něčem dohodli. Také to mohlo dopadnout tak, že by svět odešel od Pařížské dohody. I taková věc se na mezinárodních jednáních může stát. K tomu nedošlo. V podstatě se svět rozhodl pokračovat v tom, k čemu se zavázal v Pařížské dohodě. Můžeme si myslet, že by to mělo být rychlejší. Věda si to myslí, ale buďme rádi alespoň za takovou politickou dohodu,“ vysvětluje Tolasz, proč je v hodnocení závěrů z Glasgow opatrný a pokračuje:
„Kdo si přečte zprávy IPCC, které uvádějí rozdíly při oteplení o 1,5, dva či tři stupně, zjistí například, o kolik víc plochy bude postiženo příbojovými bouřemi nebo o kolik více obyvatel bude mít problém s udržením potravinové soběstačnosti. Pak pochopí, že svět se žene do nejednoduché situace. Na druhou stranu jako geograf dokážu pochopit, že jsou státy a oblasti na Zemi, kde je neuvěřitelné množství chudých lidí a tím pádem budou svou uhlíkovou stopu zvyšovat. Proto je vyspělý svět tlačen k tomu, aby snižoval emise a staral se o krajinu více než rozvojový svět. Tam musíme očekávat, že to nebudou mít v dalších letech jednoduché. My jsme zbohatli na uhlí a dneska jim de facto zakazujeme, aby oni zbohatli na uhlí. Takže jim musíme pomoct,“ říká Tolasz.
Nejde přitom jen o rozdíly v odpovědnosti mezi státy. Z nedávné analýzy organizace Oxfam a Stockholmského environmentálního institutu vyplynulo, že za více než polovinu (52 procent) kumulativních emisí CO2 mezi roky 1990 a 2015 bylo odpovědných 10 procent nejbohatších obyvatel planety (630 milionu lidí). Chudší polovina pozemšťanů za stejnou dobu vygenerovala jen 7 procent emisí (3,1 miliard lidí).
Víc se dozvíte v audiozáznamu příspěvku.
Související
-
Julie Hrstková: Glasgow – slzy, přání a realita
Do celkového dojetí a poplácání po ramenou podotkl generální tajemník OSN António Guterres, politická vůle k překonání rozporů si na konferenci vzala volno.
-
Klimatická konference COP26 ve skotském Glasgow a vývoj pandemie covidu-19
Pořad připravil David Šťáhlavský.
-
Konference v Glasgow možná vyzve k urychlení odklonu od uhlí a ropy. Proč by to mohl být průlom?
Na klimatických konferencích OSN, kde se mluví o snižování emisí skleníkových plyn, se doposud přímé výzvy k odklonu od spalování fosilního paliv příliš neobjevovaly.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
