Když nás někdo pošle pomáhat do téhle vesnice, možná to dělá proto, že tam má rodinu, říká Kocian

Člověk v tísni pracuje nejen v Česku, ale všude tam, kde je potřeba pomoct lidem v nouzi. Zaměřuje se přitom často na oblasti postižené válkou. Tedy na takové, kde je situace pro člověka zvenčí dosti nepřehledná a často i těžko pochopitelná.

„Pro humanitárního pracovníka je práce v lokalitách po nějakých záplavách nebo přírodní katastrofě vlastně radostná. Protože je to situace, která tam přišla a zase odešla. Lidé se nějak rychle dokážou vzpamatovat, a když máte prostředky, abyste jim pomohli, tak ta obnova jde neuvěřitelně rychle,“ popisuje Tomáš Kocian, regionální ředitel Člověka v tísni pro Blízký východ.

Sám takovou situaci zažil několikrát – ať už na Srí Lance po tsunami, nebo na Filipínách po řádění tajfunu Haiyan.

„Naopak když jste v postkonfliktních situacích, tak tam hledáte někdy dost těžko nějaké světlo na konci tunelu. Lidé jsou unavení válkou, nicméně nějakým zvláštním způsobem jsou do ní zataženi tak, že často ani nevidím vůli z ní vykročit ven. Mluví o tom, že válka je strašná, ale jakmile dojde k nějakému konfliktu, zase ho řeší násilným způsobem. Je to už jejich modus operandi, kterému si navykli,“ přibližuje rozdíly Kocian.

Hlavně se nezaplést

Práce v zemích sužovaných válkou má ještě jedno specifikum. „Společnost je úplně rozsekaná a rozbitá. Jsou tam různí aktéři, kteří mají různé zájmy. Ta dynamika ve společnosti je prostě úplně jiná, nezdravá a není úplně lehké se v ní orientovat,“ vysvětluje humanitární pracovník.

Zároveň jde přitom o země, ve kterých hraje důležitou roli bezpečnost. „Kdybych si do své práce nějakým způsobem projektoval své preference, může to skončit velkým průšvihem – ať už bezpečnostním incidentem, zabitím našich lidí, nebo vyhozením naší organizace z oblasti,“ dodává Kocian.

Čtěte také

Koronavirus k nám byl velice vlídný. Jednoho dne přijde něco dramatičtějšího, míní chirurg Šebek

Významnou roli v takových situacích hrají místní zaměstnanci.

„Musíte zajistit, aby tihle lidé nebyli napojeni na žádnou ze skupin, které v tom prostoru operují. Jakýkoliv příklon k těm skupinám vám znemožní opravdu neutrální a nestranné vystupování. Chceme, aby všichni, kteří mají v oblasti nějakou agendu a ambice, nás vnímali jako ty, kteří tam přišli jen pomáhat,“ říká dlouholetý pracovník Člověka v tísni s tím, že i rady a pomoc místních se musí snažit maximálně kontrolovat a objektivizovat:

„Určitě musíme poslouchat, co říkají místní. Ale musíme si být vědomi toho, že i oni mají svoje zájmy. A že když někdo říká: ‚Pomáhejte v téhle vesnici,‘ tak to nemusí znamenat, že tahle vesnice byla nejvíc zasažená. Ale může to znamenat, že tam má strýčka, širší rodinu, nebo slíbil stařešinům z vesnice, že tam dotáhne peníze, když ho zvolí.“

Právě z toho důvodu si Člověk v tísni vždy dělá velký výzkum potřeb. Do něj zahrnuje desítky lidí, kteří dělají průzkumy, sbírají data a vyhodnocují je. „Teprve na základě těchto informací se rozhodujeme, kam jít a komu tu pomoc dát,“ doplňuje Kocian.

Klíčových deset procent

Humanitární organizace včetně Člověka v tísni jsou financovány převážně z takzvaného institucionálního fundingu.

Čtěte také

Když lidé trpí, nezajímá je, kdo válku začal. My musíme být neutrální, vysvětluje šéf českých Lékařů bez hranic

„To jsou peníze, které pochází z institucí, vlád, nadací, které jsou určeny k tomu, aby pomáhaly. Ty peníze získáváme na značně kompetitivním poli, kde o granty soutěžíme s desítkami dalších organizací. A pokud jsme schopní dát dohromady projekt, který dává donorovi smysl, tak nám peníze svěří,“ vysvětluje Kocian.

Člověk v tísni ale pořádá mezi lidmi také dobrovolné sbírky, dárcovské DMS a podobné formy finanční pomoci. Lidé tímto způsobem přispějí přibližně deseti procenty ročního rozpočtu.

„Těch deset procent je pro nás strašně důležitých. Ty peníze nám dávají obrovskou volnost a svobodu. Protože institucionální peníze jsou jasně svázané s grantem a nemůžete utratit ani o korunu víc nebo míň, než je v souladu s projektovým návrhem,“ říká Kocian.

A dodává, v čem je hlavní úskalí takového řešení: „V situaci, jako je náhlá katastrofa, je to problematické, protože potřebujete peníze okamžitě. Jenomže zpracování návrhu projektu, odsouhlasení, podepsání smlouvy, to trvá. I ve zrychleném řízení je to otázka týdnů. A to už je pozdě.“

Právě v takových situacích je klíčová pomoc lidí v rámci veřejných sbírek. „Ty peníze máme okamžitě na účtu a můžeme je hned použít. To je obrovská výhoda. A ne všechny organizace – i daleko větší, než jsme my – mají takový nástroj k dispozici. Těm pak nezbývá než čekat dny i týdny, než se jim uvolní nějaké institucionální peníze,“ uzavírá Tomáš Kocian z Člověka v tísni.

Poslechněte si celý rozhovor Tatiany Čabákové s Tomášem Kocianem.

Dozvíte se také to, jak se k humanitární práci vůbec dostal nebo jestli opravdu každý humanitární pracovník musí být především altruista. Společně probrali, komu nejčastěji v postižených oblastech pomáhají a jak důležitá je koordinace práce s ostatními humanitárními organizacemi z celého světa.