Kateřina Smejkalová: Přežijí jen ti nejbohatší

Poprvé za čtvrt století přitom zvětšující se nesouměřitelnost nespočívá pouze v rychlejším bohatnutí jedněch v porovnání s druhými, ale také v prohloubení chudoby těch méně šťastných.

Čtěte také

Chudoba v Česku stoupla na 14 procent. Musíme pomoct těm, kteří by se mohli dostat mimo systém, míní sociolog Kostelecký

Pro mnohé z nich jde bez přehánění o holé přežití – každý desátý obyvatel Země chronicky trpí hladem. Bezmála dvě miliardy pracujících nadto žijí v zemích, kde inflace překonala růst mezd, a tudíž reálně chudnou, což pro nemálo z nich znamená omezení výdajů zajišťujících důstojný a zdravý život.

Jde o starosti, které druhému konci příjmového a majetkového spektra nemohou být cizejší: Pouhé procento nejbohatších si z bohatství v celkové výši 42 bilionů dolarů vytvořeného od roku 2020 přivlastnilo víc než dvě třetiny, na každý dolar vydělaný člověkem mimo vrstvu miliardářů tak připadá těžko představitelných 1,7 milionu dolarů směřujících právě jim.

Daňové systémy

Nejvíce se přitom majetek, vzhledem k okolnostem nepřekvapivě, koncentroval u jedinců a firem spojených s potravinářským a energetickým průmyslem. Pouhých 95 takových koncernů zaznamenalo nadbytečné zisky, tedy ty dané oproti běžným ziskům z předešlých let čistě doznívající pandemií, válkou a energetickou krizí, ve výši 306 miliard dolarů. Z nich přes 80 procent namísto navyšování mezd nebo investování do inovací vyplatily svým akcionářům.

Čtěte také

Kateřina Smejkalová: Šetření má své meze

Tím zpráva jen potvrzuje, o čem se mluví již delší dobu: totiž že inflace není z největší části tažená ani nevyhnutelnými věcnými důvody pro zdražování a už vůbec ne rozhazovačností běžných domácností, ale zejména nenasytností velkých korporátních hráčů a jejich shareholderů umně zneužívajících globálních krizí.

Stejně tak analýza jednoznačněji než kdy dřív prokazuje, že mýtický efekt prokapávání bohatství shora směrem dolů, kterým se nepředstavitelné bohatnutí donedávna ospravedlňovalo, prostě nefunguje. Jeho současný souběh s hmatatelným chudnutím plasticky ukazuje, že to je právě naopak – bohatí bohatnou na úkor všech ostatních.

A lichá je tím nakonec i víra v existenci principu zásluhovosti, jak vyložil ve své globálně vlivné knize nedávno třeba i harvardský filozof Michael Sandel. Jestliže normální práce, která společnost udržuje v chodu, nejenže přichází čím dál víc zkrátka, ale nastavením daňových systémů ještě její chod de facto hlavním dílem také financuje, pak o spravedlivém odměňování výkonu a odpovědnosti nemůže být řeč. Tvářit se, že existuje, za současné situace nutně plodí jen frustraci z nenaplněných očekávání a marných snah.

Čtěte také

Debata Plusu: České zdražování aneb Komu hrozí chudoba

Právě daňové systémy i ve zprávě Oxfamu sehrávají klíčovou roli. Ukazuje totiž, jak byla ve jménu globální konkurenceschopnosti a víry v prokapávání celá řada klíčových daní za poslední dekády dramaticky snížena.

Kupříkladu nejvyšší sazby daní z příjmů fyzických osob, ať už ve formě mezd, či dividend, klesly v průměru vyspělých zemí od roku 1980 ze zhruba 60 procent na pouhých deset. Na podobnou výši spadly z o něco nižších hodnot také daně z korporátních příjmů a daně dědické. Paralelně se zvyšovaly zejména spotřební daně, které disproporčně dopadají na obyčejné domácnosti, které většinu svého příjmu obratem spotřebují na běžné výdaje.

Politoložka Kateřina Smejkalová|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Celkově se v současnosti veřejné rozpočty v zemích OECD pouze z necelé pětiny financují z daní korporátních a majetkových – tedy odtud, kde se zároveň peněz soustředí víc a víc. Doporučení Oxfamu tak nejsou překvapivá ani nová: místo mnohde plánovaných škrtů ve veřejných systémech, které by vedly jen k dalším nerovnostem a zhoršení kvality života, žádá spravedlivé narovnání daňových systémů spočívající zejména v citelném zvýšení daní z korporátních zisků a obřích majetků.

Autorka je politoložka