Jan Fingerland: Sýrie a Turecko se potkaly na eskalátoru
V Turecku a v Sýrii, dvou sousedních blízkovýchodních zemích, se v těchto dnech odehrávají významné politické posuny. Jenže oba státy jakoby se míjely na pomyslném eskalátoru, každý míří jiným směrem. Turecko, stále ještě formálně demokracie, snad nikdy nezažilo tak masové protesty.
Čtěte také
Až miliony lidí do ulic Istanbulu vehnalo rozhodnutí tamních justičních a dalších orgánů zatknout Ekrema Imamoglu, istanbulského starosty za stranu CHP, a především neformálního vůdce opozice a pravděpodobného vítěze příštích prezidentských voleb.
Prezident Erdogan tvrdí, že se jedná o rozhodnutí nezávislých institucí, ale tomu mnozí prostě nevěří. Příliš mnoho Turků chápe zatčení oblíbeného politika jako průhledný pokus zvrátit jinak nezadržitelnou prohru vládní AKP v roce 2028.
Sázka na nejistotu
Vzniká otázka, s jakou kalkulací se k tomuto kroku Erdogan odhodlal. Po letech plíživého nástupu autokracie, včetně uvěznění méně významných představitelů opozice, jde o první takto otevřený pokus zvrátit výsledky klíčových voleb.
Čtěte také
Jde tedy o riskantní krok, který se nemusí vyplatit. Imamoglu, i jeho kolega Özgür Özel, předseda hlavní opoziční strany CHP, se rozhodli nenechat se zastrašit. Vyzvali své příznivce k protestům, tedy přímé konfrontaci s prezidentem. Vlastně neměli moc na vybranou, i když výsledek je krajně nejistý.
Sám Erdogan se nyní bude muset rozhodnout, jestli se pokusí veřejné projevy nesouhlasu vysedět a nějak ze situace vycouvat, anebo zda vytrvá v nastoupeném kurzu konfrontace.
Čtěte také
To by ale mohlo znamenat, že bude muset nyní už zcela otevřeně zavádět diktaturu. Pokud ale Erdogan ustoupí, ztlumí protesty, jenže bude muset akceptovat, že se sám přičinil o zvýšení popularity svého rivala.
V té samé době se v sousední Sýrii odehrálo něco jiného. Prezident Ahmad Šará, který se před necelými čtyřmi měsíci dostal k moci nikoli ve volbách, ani díky masovým demonstracím, ale svržením dosavadního režimu, zveřejnil složení nové přechodné vlády.
Křižovatky demokracie
Kabinet nábožensky a národnostně pestré Sýrie má 23 členů, přičemž zastoupeny jsou alespoň formálně všechny významné menšiny, drúzové, křesťané, alávité i Kurdové. Nikoli však zástupci kurdských sil SDF, které ovládají východní část země. Ti tvrdí, že tato vláda je nelegitimní.
Velkou pozornost přitahuje přítomnost jediné ženy, křesťanky Hind Kavabátové, ministryně sociálních věcí, která většinu dospělého života prožila v zahraničí. Jádro vlády představují lidé, s nimiž prezident Ahmad Šará spolupracoval už v Idlibu.
Čtěte také
Nechybějí ale různí technokraté, včetně několika specialistů, kteří ještě před vypuknutím občanské války pracovali pro Bašára Asada.
Nová vláda má zájem o maximálně kladné přijetí na západě, protože potřebuje dosáhnout zrušení sankcí uvalený na předchozí režim. Tím spíše, že její pověst zhoršily nedávné násilnosti namířené proti menšinovým alávitům.
Sýrie a Turecko navzdory mnoha odlišnostem patřily po staletí do jednoho politického celku. Jejich cesty se ve 20. století rozešly, a platilo to i v posledních letech. V době, kdy Turecko dosáhlo slušné úrovně demokracie i prosperity, zažívala Sýrie drsnou diktaturu, ekonomický úpadek i občanskou válku.
Teď se možná míjejí na stejné trase, ale v opačném směru. Pozoruhodné ale je, že držitelé moci v obou státech se snaží před světem i svými obyvateli udržet zdání demokratičnosti – demokracie má tedy nadále dobré jméno, i když v jednom případě usychá, a v druhém klíčí na neúrodné půdě.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
