Kateřina Smejkalová: Češi jsou rovnosti na hony vzdálení, všichni by si ji ale přáli
„Česko je mimořádně rovnostářská země“ – tak zní obvyklé klišé, které si u nás mezi sebou nepovídají jen běžní lidé, ale které razí i média a politika s tím, že žádné debaty o nerovnostech v příjmech či majetku tím pádem netřeba.
Nová studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí však nyní ukazuje, že tato omílaná fráze platí výhradně s ohledem na naši sdílenou představu, jak by se věci měly mít. S českou realitou, o které zároveň máme groteskně špatné ponětí, je naopak ve velmi ostrém kontrastu. Právě na skutečnou, odhadovanou a ideální situaci se totiž vědci u obou dimenzí ekonomické nerovnosti soustředili.
Majetek: obscénní nerovnost, špatný odhad, odlišný ideál
Čtěte také
Z hlediska té materiální skutečnost vypadá tak, že nejbohatší pětině obyvatel patří více než 80 procent majetku. Zbylých ani ne 20 procent majetku si mezi sebou dělí zbytek populace s tím, že nejchudších 40 procent lidí má podíl na celkovém bohatství v řádu nízkých jednotek procent, potažmo žádný, či jsou dokonce zadlužení.
Již to je alarmující, výzkum ale odhaluje dva ještě zajímavější poznatky: Lidé totiž rozsah nerovnosti systematicky podceňují. Myslí si, že nejbohatší pětině lidí připadne „pouze“ o něco méně než polovina veškerého majetku a ostatní si zbytek mezi sebou dělí sice lehce vychýleně směrem k těm bohatším mezi nimi, v zásadě ale poměrně spravedlivě a tak, že i na nejchudší něco zbyde. Jde tedy o výrazné podceňování jednak ekonomické moci nejbohatších a také rozsahu bídy na druhém konci spektra.
Čtěte také
Naše společná ideální představa jde ale ještě dál směrem k rovnosti: nejbohatší pětině v ní lidé přiznávají nárok na jen asi třetinu veškerého majetku, tedy pouze o polovinu víc, než by jim připadlo v naprosto rovné společnosti. Právě jako de facto rovnou si pak lidé představují ideální situaci všech ostatních – mají podle nich mít navzájem zhruba stejně, pouze s výjimkou pětiny nejchudších, kteří si podle nich zaslouží jen asi půlku takového běžného bohatství.
Pozoruhodné je, že se na tom shodnou ve společnosti v zásadě všichni – větší odchylky od takové ideální představy neukáže ani rozdělení na běžné socioekonomické skupiny, ale překvapivě ani na voliče a voličky různých politických stran.
Příjmy: Nejbohatší berou více, než si myslíme, a i to se nám zdá moc
Čtěte také
Podobně se to má s příjmovými nerovnostmi. Výzkumníci se ptali, na kolik respondenti tipují příjmy ministrů a vedení velkých bank a jak vysoké by podle nich měly být. I zde drtivá většina lidí příjmové nerovnosti podceňuje – u výše obou zmíněných profesí hádala méně, než je realitou, u bankéřů dokonce dramaticky méně.
Zejména si pak ale lidé přejí daleko rovnější rozložení odměn za práci: politikům by přiznali jen necelou polovinu jejich současné skutečné výše a bankéřům dokonce jen asi desetinu. Obě profese by přitom nadále zůstaly daleko nad průměrem, jen už prostě ne na jeho mnohonásobku jako teď.
Cíl jasný, jaké nástroje?
Výzkum tak nabízí velké množství podnětů k interpretaci výsledků i dalšímu bádání. Samozřejmě ale vybízí také k politické akci – vzhledem k široké shodě na tom, kam by česká společnost měla směřovat, jde očividně o téma, na kterém by minimálně z hlediska cílů měl být podobně široký politický konsensus.
Debata se tak může soustředit rovnou na nejvhodnější politické nástroje, jak jich dosáhnout. Jako první se nabízí progresivní majetkové daně. Na to, jak mizivým podílem u nás k příjmům státu přispívají odvody z majetku, nás koneckonců upozorňují už i mezinárodní instituce. Vzhledem k našim problémům s prázdnou státní kasou by zároveň šlo o příslovečné dvě mouchy jednou ranou.
Negativní vliv ekonomické nerovnosti na mnoho společenských fenoménů od sociálně-patologických jevů přes hospodářský růst až po politickou stabilitu je již každopádně jednoznačně doložený. Přináší-li nám nyní výzkumníci tak cenné poznatky o tom, jak na tom s nerovností u nás jsme, bylo by trestuhodné si nechat tuto příležitost k zevrubné debatě i odvážné politické akci ujít.
Autorka je politoložka, působí ve Friedrich-Ebert-Stiftung
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
