Zuzana Válková: Nevěřím. Chudoba není. Jen tedy pozor na selské bouře

Žena ke svému upřímnému údivu zjišťuje, že v metru fouká. Je tam hlučno. Místy to tam smrdí. A je tam spousta lidí, kteří se na sebe mačkají.

Čtěte také

Zuzana Válková: Než půjdu, něco si spolu vyřídíme

Čtenář si o Madelene pomyslí svoje a trochu ji, chudinku, chápe. A pak ho napadne, jestli se náhodou občas nechová stejně. Třeba teď, v září roku 2022. Jedním z výrazných rysů příprav na nadcházející zimu je totiž upřímné divení, v jakých životních situacích jí budou někteří lidé čelit.

Z aktuálního dění, myslím, nikdo nedokáže odhadnout, jestli se pro zmírnění energetické krize najdou nejlepší opatření, pokud ano, tak jestli se zavedou, a pokud ano, tak jestli zaberou. Ze způsobu, jakým se o ní bavíme, se ale dá odhadnout, jakou zanechá stopu ve společnosti. Protože tento scénář se v krizích únavně opakuje. I proto ho zkarikujeme. 

Rozmazlené generace

Část veřejnosti se ocitne v hlubokém loji, a protože bude mít jako obvykle práci se sebezáchovou, nebude slyšet. Opět vypadne z průzkumů, z map, z naší představivosti, a i proto budeme dál tvrdit, že neexistuje. Toto je kategorie „víla Zvonilka“ – nevěříme na ni, ale pár lidí ji vidělo, tak kdo ví?

Čtěte také

Zuzana Válková: O jedné fatvě a tisíci drobných ran do zad

Další část populace bude taky v loji, i když v trochu menším, a ta už dnes volí možnost nabalovat ke své frustraci pestrá zástupná témata. Svůj hněv sdílí na srazech politických oportunistů, kteří nikdy neměli ambici ani schopnost s jejich životní situací něco dělat. V tomto případě se hodí vzít v úvahu, že má-li člověk hluboko do kapsy, a přesto je ochotný investovat čas a peníze do toho, aby se někde občansky projevil, je jeho vůle ke změně systému o trochu větší než u lidí, kteří nám dnes na Facebooku rozvážně přednášejí o neochotě se uskrovnit. Toto je kategorie „tito lidé nám ošklivě volí, proč to pořád dělají“?

Šťastnější část obyvatel si sem tam posteskne, že si něco nemůže dovolit, ale bude dál pochybovat, že někomu je hůř, anebo je dokonce v řečeném loji. Toto je kategorie „já jsem to zvládl/a, tak musí i ostatní“. Nejšťastnější část populace bude v digitálním prostoru žonglovat s imaginárními miliardami a debatovat o tom, jestli nám kvůli plošným opatřením hrozí komunismus. Poslední kategorie se jmenuje „nahlas bych to neřekl, ale jsem vítěz“.

Čtěte také

Zuzana Válková: Neptejte se, jestli na to věříme. Ptejte se nás, co s tím budeme dělat

Jednu z nejlepších variací na téma „žádnou chudobu nevidím, ale bojím se rabování“ předvedl ministr spravedlnosti Pavel Blažek v nedávném rozhovoru pro týdeník Respekt. Ministr si narůstající hněv populace vysvětluje „řadou generací“ navyklých – čti rozmazlených – na mír, pohodlí a demokratické střídání vlád. Možná to špatně počítám, ale takto rozmazlené generace jsou v české společnosti od roku 1989 nejvýš dvě, přičemž těžko říct, jestli to budou hlavní účastníci hypotetických selských bouří.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Aby nebyla mýlka: ambicí této glosy není nikoho přesvědčit, aby v sobě rozvinul hluboké všelidské pohnutí a sociální vnímavost – někdo ji má, jiný ne. Bylo by přinejmenším zábavné, kdyby vedle knihobudek vznikly i knihovny životních situací: člověk by si vybral, co z toho, co „není možné“, sám zažije. Třeba by pak o to upřímněji blahopřál fiktivní Madalene, že se aspoň ona může vrátit z bakaného, hlučného metra do vozu s šoférem.

Autorka je publicistka