Kateřina Perknerová: Česko jako úkol

Jenže na nějaké kvalitativní posuny v evropské architektuře nebylo ani pomyšlení. Čeští ministři a úředníci byli okolnostmi donuceni starat se výhradně o pragmatické záležitosti, jež diktovala válka na Ukrajině a s ní spojená energetická krize.

Čtěte také

Petr Šabata: Vláda Petra Fialy vzdala plnění hlavního slibu – ozdravit finance

A jedinou záležitost s větším přesahem, jíž bylo rozšíření schengenského prostoru, splnili z jedné třetiny. Chorvatsko je uvnitř, Rumunsko a Bulharsko kvůli rakouskému vetu stále venku.

Petr Fiala jako politolog a vysokoškolský profesor by si jistě rád dopřál snění o budoucí Evropě, byť asi ne v dienstbierovském stylu. Jenže na to není doba. A jak se ukazuje, na velké vize není ani na domácí scéně. Vláda je zcela ve vleku toho, co se děje za hranicemi země, a dýchavičně se to snaží ustát. V mnoha ohledech se jí to nedaří, jak si zajisté připomene při roční bilanci své existence.

Potřebujeme myslitele

Nejde jen o obrovské schodky státního rozpočtu, jež lze přičíst na vrub válce a energetickým turbulencím. Daleko nepříjemnější je zjištění, že selhává v základním poslání, jímž je servis pro občany. Pokud by se nevyplácely včas důchody, padl by asi každý kabinet. Jenomže aktuální situace na úřadech práce a odbavování sociálních dávek k tomu má velmi blízko.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Bližší košile než kabát? Podobný přístup je na pozadí ukrajinské války nebezpečný

Petr Fiala mnohokrát vyzýval občany, aby neváhali a nestyděli se požádat o příspěvek na bydlení. Lidé váhají. Ne že by se styděli, ale děsí je martyria, které by kvůli tomu museli podstoupit. A i když ho překonají, mohou na pomoc čekat několik týdnů. Co s tím premiér dělá? Pohrozil Marianu Jurečkovi v roli ministra práce a sociálních věcí vyhazovem? Jistěže ne, vždyť jde o předsedu koaličních lidovců.

Zřejmě se tedy spokojí s konstatováním, že šéfovi úřadu práce budou sníženy prémie. Přesně tyto okamžiky jsou důvodem, proč i jinak normálně myslící lidé občas naslouchají dobrodruhům typu Ladislava Vrabela a dalších trollů.

Voliči by možná také přivítali, kdyby si ministr vnitra Vít Rakušan předvolal na kobereček osazenstvo svého legislativního a civilně správního odboru, které pustilo do prezidentského souboje Denisu Rohanovou, což podle Nejvyššího správního soudu nemělo vůbec připustit. Nejeden občan si pomyslí, že na vnitru by asi měli věnovat víc pozornosti těmto záležitostem než plachtě s Putinovou mrtvolou.

Čtěte také

Petr Hartman: V prezidentské loterii tentokrát vyhrál Karel Diviš

A málokomu jde také do hlavy, proč si předseda vlády nedupne alespoň ve věci ministra životního prostředí a dva měsíce nechává resort plápolat kdesi v prostoru mezi pověřeným ministrem Jurečkou a zpochybněným lidoveckým kandidátem Petrem Hladíkem.

V této atmosféře se nelze divit, že prezidentští kandidáti nenabízejí žádné hlubokomyslné úvahy havlovského typu, nýbrž slibují, že budou vládě mluvit do jejího řemesla. Andrej Babiš tak činí bez jakýchkoli skrupulí a dává najevo, že v případě zvolení by převzal exekutivní otěže se vším všudy.

Kateřina Perknerová, redaktorka a komentátorka Deníku|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jeho agresivní styl nakazil i další aspiranty, kteří unisono sdělují, že by chodili na zasedání vlády a parlamentu, zvali si ministry a dávali jim rady, jak to mají dělat lépe a radostněji. To ovšem vskutku není prezidentská role. Matný výkon některých ministrů bohužel kypří půdu pro prezidentský aktivismus. Česká republika by přitom daleko víc potřebovala na Pražském hradě nějakého myslitele, který by nezasahoval do každodenního provozu, ale udával směr a uměl dát najevo, pokud by se politici od něj odchylovali. Ale jinak by neokázale kladl věnce, jmenoval profesory, soudce, generály a předsedu Ústavního soudu v pravý čas.

Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku