Esej Viktora Daňka: Vstup Ukrajiny je ve vlastním zájmu Unie. Krize jsou příležitostí k reformám
Uplynulo třináct let od chvíle, kdy se Evropská unie vstupem Chorvatska rozrostla o zatím posledního člena klubu. Dlouho se zdálo, že kdysi oblíbená politika rozšiřování upadla do hlubokého spánku. Po ruské invazi na Ukrajinu se to změnilo. Nová geopolitická realita znovu probudila zájem členských států a vlila novou krev do žil i skomírajícím snahám kandidátských zemí, z nichž některé čekají v předpokoji členství víc než dvě dekády.
Přibyli také noví zájemci včetně Ukrajiny. A co víc, navzdory nárustu podpory protiunijně naladěných populistických stran v Evropě momentálně ve všech zemích sedmadvacítky vládnou kabinety, které přijímání nových členů podporují nebo mu alespoň nestojí v cestě.
Čtěte také
Vše nasvědčuje tomu, že se nám otevřelo okno příležitosti, aby se Evropská unie ještě před koncem této dekády konečně opět rozšířila o dalšího člena, možná dokonce o dva nebo o tři. Vsadím se ale o co chcete, že Ukrajina mezi nimi nebude.
Nejde o to, že by se to nedalo stihnout. Důvody jsou jiné a hned je vysvětlím. Dovolte mi ale nejprve odbočit krátkým návratem do minulosti, který je pro to však ilustrativní.
Je první polovina března 2022. Ruská armáda se pokouší dokončit obklíčení Kyjeva a přimět zemi k rychlé kapitulaci. Starosta ukrajinské metropole Vitalij Kličko oznamuje, že z města už uprchla polovina jeho obyvatel. Tamní armáda se dál statečně brání. Kremlu se uzavřít obklíčení nedaří, rozhodnou ale nejbližší dny.
Ve stejném okamžiku se scházejí šéfové vlád a států Evropské unie na mimořádném summitu. Potkávají se na zámku Versailles u Paříže na pozvání francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jehož země po Česku převzala unijní předsednictví.
Nerealistický slib
Cíl schůzky je zjevný: Po prvotním šoku z ruské invaze se Evropa teď musí shodnout, že Rusko svým pošlapáním mezinárodního pořádku a plivnutím na dohody, které samo podepsalo, pohnulo tektonickými deskami bezpečnostní architektury celého kontinentu.
Čtěte také
Je potřeba na to okamžitě reagovat a vyslat silný signál, že Evropa se nenechá zastrašit, bude politicky, humanitárně i materiálně pomáhat napadené zemi, zvýší investice do obrany a sníží svou energetickou závislost na Rusku.
Může se nám to dnes možná zdát jako přímočaré rozhodnutí, versailleský summit se ale nečekaně zkomplikuje. Lídry států sedmadvacítky rozdělí spor, zda by měli Ukrajině přislíbit možnost členství v Evropské unii.
Možnost rozhodnout si autonomně o prozápadním směřování byla smyslem revoluce na Majdanu.
O zahájení zrychlených přístupových rozhovorů je požádal přímo prezident Volodymyr Zelenskyj. Skupina zemí střední a východní Evropy, zahrnující Pobaltí, Polsko nebo Česko mu chce vyjít vstříc. Argumentují, že politický příslib možnosti budoucího členství ještě Unii k faktickému přijetí do klubu nezavazuje, napadené zemi by ale poskytl důležitou morální vzpruhu.
Čtěte také
Vždyť možnost rozhodnout si autonomně o prozápadním směřování byla smyslem revoluce na Majdanu. Je proto v našem zájmu potvrdit, že proevropské ambice Ukrajiny mají i v nové situaci války šanci na úspěch a že tedy Ukrajinci nevzdorují marně.
S takovým pohledem však státy jako Francie, Německo nebo Nizozemsko nesouhlasí. Říkají, že Ukrajina a Ukrajinci sice potřebují solidaritu, musíme ale být realističtí, mají-li naše sliby zůstat kredibilní. Žádná zkratka do EU přece neexistuje, šlo by o prázdné gesto. Podle Macrona navíc může těžko o členství vyjednávat vláda se zemí ve válečném stavu.
Tehdejší německý kancléř Olaf Scholz také vyslovuje nahlas veřejně známé tajemství: mnohým zakládajícím státům Unie došla trpělivost se zneužíváním práva veta a do dalšího rozšiřování se jim nechce bez hloubkové reformy fungování společného klubu, zejména bez opouštění principu rozhodování jednomyslností.
Nejsme připraveni
Diskuze se protahuje a s ní i summit, který měl vyslat dojem rezolutní jednoty. Po přetahování lídři dospějí k typicky evropskému řešení. Do závěrečné deklarace uvedou větu, která zní povzbudivě, ale dá se vyložit různými způsoby. Zní: „Ukrajina patří do evropské rodiny.“ O přímý příslib členství, natož rychlého, nejde.
Čtěte také
Epizoda vyvolala trapný dojem. S odstupem času se zdá, že nakonec jasně zvítězil názor zemí jako Česko. Vždyť Ukrajina později obdržela nejen kandidátský status, ale letos v létě otevřela také první takzvaný vyjednávací cluster, tedy lidsky řečeno, reálně jedná o podmínkách členství, přestože se nadále nachází ve válečném stavu a denně čelí ruským útokům. Usvědčila tak šéfa Elysejského paláce z nedostatku představivosti.
A co víc, celá politika rozšiřování se v důsledku ruské agrese po letech odsouvání stranou zájmu konečně těší politické pozornosti, kterou zasluhuje.
Jakkoli nám může být odpor Ukrajiny vůči zlu sympatický, je třeba přiznat, že Unie na přijetí Ukrajiny není připravená.
Až dosud v řadě zemí západu převažoval pocit frustrace z velkého třesku východního rozšíření, kdy se součástí EU stala nejen Česká republika, ale také Maďarsko, kterému dvacet let vládl mistr blokování unijní akceschopnosti přisátý na evropské dotace Viktor Orbán.
Teď si ale i někdejší skeptici uvědomují, že je v bytostném zájmu Evropy nenechávat ve svém sousedství země s unijními aspiracemi napospas vlivu a ambicím Ruska.
Bohužel pro Ukrajinu i pro nás ale lídři sedmadvacítky se versailleský spor už znovu vyřešit nepokusili, a tak mnohé tehdejší výtky zůstávají platné dodnes. Jakkoli nám může být statečný odpor Ukrajiny vůči zlu sympatický a zasluhující uvítání do evropského klubu, je třeba si přiznat, že Evropská unie na přijetí Ukrajiny zatím není připravená.
Nechceme platit
Začnu u důvodů, které se zdánlivě tváří jako finanční. Přijetí Ukrajiny se může zdát relativně drahé. Pokud by se nově příchozím stal aktuální lídr kandidátského pelotonu, tedy Černá Hora s šesti sty tisíci obyvateli a ročním HDP nominálně odpovídajícím výkonu běžného českého krajského města, unijní rozpočet by si toho při vší úctě k této krásné balkánské zemi ani nevšiml.
Čtěte také
Mnohonásobně větší, válkou zdevastovaná, a tudíž ekonomicky silně oslabená Ukrajina, zároveň ale obdařená pro zemědělství bezkonkurenčně příznivými podmínkami, by však znamenala jiné sousto.
Vlivný bruselský think-tank Bruegel spočítal, že by vstup Ukrajiny unijní rozpočet v obvyklém sedmiletém finančním cyklu mohl stát v přepočtu 2,6 až 3 biliony korun. Je to vysoká částka? Vzhledem k ekonomickému výkonu Evropské unie zase tak astronomická není. Odpovídá zhruba 1 až 1,3 promile HDP Unie.
To se může zdát na první pohled jako nikoli malý, docela stravitelný obnos, avšak jen do chvíle, než si uvědomíme, jak hluboké třenice mezi členskými státy vyvolává při aktuálním vyjednávání o příštím víceletém unijním rozpočtu podobná částka, o kterou Evropská komise navrhla sedmiletý finanční rámec navýšit, aby bylo na splátky covidového dluhu.
Čistým plátcům do rozpočtu se zkrátka víc platit nechce, jakékoli nafukování společné evropské kasy je pro ně politicky těžko prosaditelné, a tak můžeme čekat spíš škrty. A to se bavíme o finanční perspektivě sahající až k roku 2034.
Jak rozhýbat obra
Dřív, než se pohoršíme nad bohatými zeměmi je třeba jedním dechem dodat, že by se ve stejné situaci ocitlo Česko. Případný vstup relativně chudé Ukrajiny by totiž srazil laťku průměru evropského HDP a Českou republiku by tak téměř jistě katapultoval mezi čisté plátce do rozpočtu.
Umíte si za současné politické konstelace představit českou vládu o jakémkoliv složení, která by se smířila s tím, že přijde o stamiliardy z Bruselu?
Čtěte také
Vždyť v uplynulých dvaceti letech kryly polovinu všech veřejných investic v zemi a často suplovaly roli státního rozpočtu. Nemluvě o nářku subjektů, které se na dotacích staly závislými. Nepropadejme sebemrskačství, podobně by na tom bylo množství jiných zemí.
Je jasné, že by vstup Ukrajiny nebyl možný bez hlubokých reforem unijní zemědělské a kohezní politiky, které se však dlouhodobě nedaří prosadit, a současně bez reformy unijních financí, které by musely zahrnovat buďto víc národních příspěvků, nebo nové vlastní zdroje anebo společný dluh. Ve všech třech případech jde ale o dosti nepopulární až kontroverzní možnosti. Finanční důvody jsou tak ve skutečnosti politické.
Namítat lze také podobným okruhem důvodů, které zmiňoval Olaf Scholz, tedy že Evropská unie je už v současných 27 státech jen těžkopádně se pohybující obr a bylo by tedy obtížné jej dále rozšiřovat bez reformy rozhodovacích procedur, zvláště, pokud by se Unie měla rozšířit o více států a o členství má vážný zájem desítka kandidátů.
V cestě reformám stojí ponejvíce státy, které samy sebe současně označují za největší přátele rozšíření.
Zdánlivě je to tedy překážka právní. Ve skutečnosti jde ale o procesně dávno ošetřenou otázku. Zcela postačující flexibilitu totiž nabízí už Lisabonská smlouva, jejíž přijetí provázelo poslední velkou vlnu rozšíření a kterou stále plně nevyužíváme. Ta obsahuje například možnost zavést rotace eurokomisařů, aby se nemusela vymýšlet absurdně znějící portfolia, aby každý stát takzvaně něco dostal. Jenže unijní země se shodly, že toto ujednání používat nebudou.
Čtěte také
Smlouva rovněž obsahuje metodu, kterou je možné opustit rozhodování jednomyslností, pokud se na tom státy v dané oblasti shodnou, a to takzvanou pasarelou. Jenže na ničem takovém se nikdy neshodly.
Zajímavé je, že v cestě reformám stojí ponejvíce státy, které samy sebe současně označují za největší přátele rozšíření, jmenovitě jde i o Českou republiku – opět za jakékoliv myslitelné vlády. Politická změna není v dohledu.
Jde o princip
A pak je tu fakt, že žádná zkratka do Evropské unie skutečně neexistuje. Podmínky jsou jasně dané.
Chce-li se kandidátská země stát členskou, musí svůj domácní právní pořádek plně sladit s tím unijním, jinak není dost dobře technicky možné, aby se stala součástí jednotného trhu, a současně musí garantovat, že svou úroveň soudnictví a dalších pojistek právního státu vytáhla na úroveň, na které je schopna právo účinně vymáhat a chránit prostředky evropských daňových poplatníků.
Čtěte také
Oslabováním těchto principů by EU byla sama proti sobě. Především příklad vlády Fideszu v Maďarsku ukázal, jak obtížné je vymáhat naplnění standardů vlády práva a bojovat proti zneužívání dotací ve chvíli, kdy se stát stane členskou zemí a nevisí tak nad tím už bič rizika nepřijetí.
Šlo by o nebezpečný precedent, kterým by Unie podkopala kredibilitu přístupového procesu. A bylo by to přinejmenším nefér vůči jiným kandidátským zemím.
Albánský premiér Edi Rama svého času vtipkoval, že by se země západního Balkánu možná měly dohodnout a vzájemně se napadnout, aby se s jejich přístupovými rozhovory také konečně hnulo. Vtip je to nejapný a dost hořký.
Opravdu bychom Ukrajině členství schválili?
Ale dejme tomu, že Ukrajina žádné zkratky nebude potřebovat a zvládne i přes mimořádně obtížné podmínky řádná přístupová vyjednávání ve standardní době, což je zhruba tři až pět let. Nastal by pak samotný akt rozhodnutí o přijetí, na němž se musí členské země shodnout jednomyslně. Opravdu bychom Ukrajině členství schválili?
Minimálně část Evropy momentálně hledí s nadějí, po mém soudu spíš s naivitou, na Maďarsko, které po odchodu Viktora Orbána a nástupu Petera Magyara sice přestalo vyjednávání s Ukrajinou blokovat. Učinilo tak ale bez velkého entusiazmu, výměnou za příslib odblokování zmrazených fondů. Maďarská společnost je po propagandistické masáži Fideszu naladěná skepticky.
Čtěte také
Zdánlivě příznivá politická situace jinde v Evropě také může vzít rychle za své, například pokud by volby ve Francii vyhrála krajní pravice. Proruské strany jsou silné přitom i v jiných západních zemích. Příliš fandit bychom si neměli ani tady ve středu Evropy. Stačí se podívat, jak historické křivdy za zdatného přičinění prezidenta Karola Nawrockého znovu bují v ještě nedávno jasně proukrajinsky naladěném Polsku.
A těžko také předvídat, jak by na tom byla Česká republika, toho času s SPD ve vládě. České vlády sice tradičně rozšiřování silně podporují, českou veřejnost ale, jak ukazují data agentury STEM a další sociologická šetření, agenda rozšiřování EU vůbec nezajímá a názor by si utvořila, až kdyby na rozhodnutí došlo.
Z krize k řešení
Nepochopme se špatně. Jsem hluboce přesvědčen, že by Evropská unie měla usilovat o vstup Ukrajiny do svých řad. Nejen z morálních důvodů, které na versailleském summitu rezonovaly nejsilněji, ale především proto, že je to v našem vlastním geopolitickém, bezpečnostním i ekonomickém zájmu.
Chceme-li vrátit do mezinárodního pořádku stabilitu, nemůžeme připustit, aby se Rusku pošlapání mezinárodního práva vyplatilo.
Čtěte také
Je rovněž v našem zájmu mít mezi spojenci na východní hranici momentálně nejzkušenější evropskou armádu, to jest tu ukrajinskou a udržet prozápadní směřování celého regionu. A v neposlední řadě Ukrajina představuje moře ekonomických příležitostí, ať už pro české firmy angažované v rekonstrukci nebo v oblasti pracovní síly, kterou český pracovní trh zoufale potřebuje.
Míníme-li ale podání ruky Ukrajině vážně, není možné její přistoupení do Evropské unie nechat jen na Ukrajincích. Evropa by měla předně přijetím některého z pokročilejších kandidátů ukázat, že je rozšířeníschopná. A je čas začít současně pracovat na tom, abychom byli sami schopní Ukrajinu v budoucnu absorbovat. Nebude to úkol vůbec snadný.
Platí přitom známá věta jednoho z otců evropské integrace Jeana Monneta: „Evropa bude ukována z krizí a stane se sumou řešení na tyto krize.“
Je to válka, která nutí Evropu do akceschopnosti. Až skončí, což si jistě všichni brzy přejeme, přijdou jiné problémy, které naši pozornost roztříští a ochotu investovat politický kapitál do bolestivých reforem a nepopulárních rozhodnutí oslabí. Nevyužít okno příležitosti a nechat se místo toho usvědčit z dávání prázdných slibů, by pro Evropu mělo nedozírné následky.
Poslechněte si celý podcast Chyba systému. Najdete ho na webu Českého rozhlasu Plus, v aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích. Ve vysílání Plusu v sobotu 25. července po 11. hodině a v neděli 26. července po 15:30.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
