Karel Hvížďala: České průšvihy 1945-1948
Krátce po volbách v roce 1948 ve Finsku se nejviditelnější otevřeně prosovětská představitelka Herta Kuusinenová dopustila chyby. V novinovém rozhovoru prohlásila, že, cituji, „Finsko je na československé cestě“. Prezident a vláda reagovali okamžitě.
Armáda obsadila a odzbrojila policejní jednotky kontrolované komunisty. Odhalila řadu ilegálních skladů zbraní. Úřady při prohlídkách zabavily a okamžitě zveřejnily tajné stranické dokumenty, včetně vyjádření soudružky Kuusinenové o potřebě připojit Finsko k Sovětskému svazu.
Čtěte také
Ještě větší dopad na veřejnost mělo zveřejnění dokumentů se seznamy politických odpůrců komunistů, kteří měli být po převratu odstraněni. Prezident Paasikivi, který byl po celou dobu vojenské operace mezi veliteli, prohlásil: „I Sověti pochopí, že vůle k obraně nezávislosti se nijak nevylučuje s naší politikou zachování míru. Já nejsem Beneš.“ To je závěrečný odstavec z první kapitoly knihy, který napsal Jan Urban a vydal Hlídací pes.
Jde o pregnantní popis rozdílu jednání v kritickém období mezi finským prezidentem Juha Kusti Paasikivi a českým prezidentem Edvardem Benešem, který se diktátu komunistů bez protestu podvolil, a tím nás na čtyřicet let začlenil mezi satelity Sovětského svazu.
Čtěte také
Nejdůležitější shrnutí této publikace by šlo asi vyjádřit jednou větou: V období tzv. třetí republiky mezi lety 1945 až 1948 neselhala jen jedna osoba, ale prakticky všechny demokratické strany, vojáci i policisté. V tehdejším Československu se nenašla jediná osobnost, která by byla ochotná vzít na sebe odpovědnost a postavit se proti komunistům, kteří byli z Moskvy přesně instruovaní, jak mají postupovat, aby se ujali moci.
Docela logicky se hlavní pozornost všech autorů, mezi kterými nechybí ani Petr Pithart, Ondřej Neumann, Jan Kalvoda, Tereza Engelová a další, upíná k Benešovi, protože to byl on, kdo byl v čele státu do 5. října 1938 a kdo v roce 1943 obnovil smlouvu se SSSR o přátelství a vzájemné pomoci.
Čtěte také
V úřadě prezidenta byl i po skončení války od roku 1945 do roku 1948. V obou případech abdikoval: poprvé před Hitlerem, podruhé před Gottwaldem a Stalinem.
A jak z knihy vyplývá, vždy mu šlo hlavně o to, aby zůstal ve funkci prezidenta. Jeho, ale i naším neštěstím bylo, že celý život ne věřil, ale věděl, že má pravdu, protože dělal politiku vědeckou, což podle Pitharta byla představa diletantská.
Pravidelné selhání elit
Bohužel po válce se i někteří představitelé nekomunistických stran nechali oblouznit a přestali se dívat na komunistickou stranu jako protisystémovou. Mezi takové patřila i později popravená poslankyně za národní socialisty Milada Horáková, která po návštěvě Moskvy v říjnu 1946 o Rusku nadšeně referovala. A to ji vydrželo ještě do neděle 22. února 1948, kdy se v Národním divadle zúčastnila zakládající schůze Svazu československo-sovětského přátelství.
Čtěte také
A i svobodomyslný novinář Ferdinand Peroutka, později šéf Svobodné Evropy, po válce komunisty chválil za jejich příklon k „vlasti, svobodě, demokracii a humanitě“.
Toto selhání elit, jak připomíná zase Kalvoda, si moc dobře pamatujeme a opakuje se pravidelně. Proto lze říci, že za prezidenta Edvarda Beneše začala mentální okupace českých zemí, která předznamenala naše chování v roce 1968 i v roce 1989, kdy u nás padnul Husákův režim až tehdy, když už u všech sousedů bylo rozhodnuto.
Bohužel odráží se v našem chování i dnes, kdy nám chybí odvaha se tvrdě postavit proti všem silám, které ohrožují demokracii u nás i v celé Evropské unii.
Knihu České průšvihy 1945 až 1948 je třeba si přečíst.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
