Karel Barták: Odkaz Merkelové – žádoucí stabilita, nebo stojaté vody?

Podle jedněch byla německá politička zárukou a záštitou stability, rovnováhy a sílící prosperity. Podle druhých byla tato stabilita spíše stagnací a příznakem stojatých vod; Evropa na tom mohla podle nich být lépe, kdyby se Německo více angažovalo v její a nikoli hlavně ve svůj prospěch. Ať už je tomu jakkoli, všichni se shodují, že uplynulých 16 let bylo pro unii i pro Německo obdobím míru a rostoucího blahobytu. A Merkelová byla ztělesněním této dlouhé epizody, symbolem rozumnosti a pragmatismu. Příznačné je, že její osoby se za celou tu dobu nedotkl jediný skandál.

Čtěte také

Robert Schuster: Rozlučka Angely Merkelové v Bílém domě posun u Nord Stream 2 nebo Číny nepřinesla

Těžko si představit podzimní zasedání Evropské rady bez Angely Merkelová. Tolik si všichni zvykli ji tam mít a čekat, co řekne, aby se tomu případně přizpůsobili. Hrála první evropské housle od samého počátku, když v roce 2005 tahala unii ze šlamastyky způsobené negativními referendy o evropské ústavě ve Francii a v Nizozemsku. Byla od prvního dne vtažena do spirály evropského dění a byla to ona, kdo řídil redakci Lisabonské smlouvy, do které se v tichosti přestěhovala většina ustanovení usmrcené ústavy.

Zvládnutá krize

Zatěžkávací zkouškou byla nepochybně finanční krize, kterou EU prožívala před 10 lety. Merkelová se v ní vyznamenala vyžadováním rigidního dodržování rozpočtových a pravidel, což v zadluženějších jižních zemích vyvolávalo značný odpor. Ani pod vlivem řeckého karambolu nepřistoupila Merkelová na zavedení skutečně funkční hospodářské a měnové unie v eurozóně, což by bylo znamenalo společně hospodařit a společně se zadlužovat.

Čtěte také

Potřebujeme politiky s vizí. Dlouhodobě obdivuji Angelu Merkelovou, říká režisér Bohdan Sláma

Metodě vládnutí Angely Merkelové se říká „strategická trpělivost“. Pragmaticky se jede dál bez ohledu na překážky až do okamžiku, kdy už to nejde; pak nastupuje krizové řízení, ve kterém je mistr, za použití veškeré munice, kterou má po ruce. Pouze dvakrát se kancléřka odhodlala ke krokům, které nikdo nepředvídal a kdy se zřejmě mimořádně řídila spíše emocemi než chladnou rozvahou. Poprvé, když v roce 2011, údajně pod dojmem katastrofy v japonské Fukušimě, rozhodla o odstavení všech německých jaderných elektráren. Vyvolala tím obrovský rozmach obnovitelných zdrojů, ale také energetický chaos, z něhož se Německo dodnes vzpamatovává, a to za pomoci pokračujícího spalování uhlí.

Zvládnutá migrace

Druhou takovou událostí bylo v roce 2015 rozhodnutí otevřít německé hranice milionu vesměs muslimských běženců. Její „wir schaffen das“, dokážeme to, se zařadilo mezi velké historické výroky – o šest let později drtivá většina těchto migrantů mluví německy a pracuje. Integrace byla úspěšná, ačkoli přítomnost muslimských cizinců podnítila politické úspěchy krajní pravice zejména v prostoru bývalé NDR. Fašizující Alternativa pro Německo se stala třetí nejsilnější stranou ve Spolkovém sněmu.

Merkelová správně vycítila, že covidová pandemie je onou velkou krizí, onou zatěžkávací zkouškou, která může evropské společenství rozložit, ale také posílit. Její souhlas se společným zadlužením EU a solidárním splácením tohoto dluhu byl obratem o 180 stupňů.

Karel Barták|foto:Radko Kubičko, Český rozhlas

Fond obnovy o 750 miliardách eur vznikl přímo z jejího popudu, což ostře kontrastovalo s nesmlouvavým fiskálním fundamentalismem za finanční krize o deset let dříve. Kancléřka se opět projevila jako dobrý krizový manažer a její domácí podpora se v posledním roce pohybovala kolem 70 procent. Což je celkem dobré skóre pro odchod z politiky.

Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu