Jsem dítě velezrádce, vypráví Elena Bútorová, dcera Ladislava Novomeského
Jak komunistický režim ovlivnil osudy dětí politických vězňů? A jak oni dnes hodnotí konání svých rodičů? Elena Bútorová, rozená Novomeská je jedinou dcerou intelektuála a slovenského povereníka pro školství a osvětu, tedy ministra, Ladislava Novomeského. Jako malá zažívala situace, které by jí mohli její vrstevníci jen těžko závidět.
V 50. letech 20. století byli spolu s Vladem Clementisem a Gustávem Husákem jako členové Komunistické strany obviněni a souzeni v jednom z hlavních politických procesů v Československu. Ten sloužil jako výstraha vůči těm, kteří tehdy proti komunistické ideologii chtěli vyvíjet odpor.
Čtěte také
Když otce Eleny v roce 1954 odsoudili na deset let, chodila Elena na základní školu. S rodinou museli opustit Slovensko. Nejdřív žili v Šumperku, později se přestěhovali do Prahy. „Ve třetí třídě v Šumperku mě paní učitelka postavila na stupínek. Měli jsme český jazyk, skloňování a ona řekla: Vyskloňuj nám velezrádce. A to se špatně skloňuje!“
Novomeský zažil ve vězení společenské ponížení i fyzické mučení, po návratu o tom ani nedokázal mluvit. Člověka by napadlo, že v rámci reflexe se se stranou jednou pro vždy rozejde. „Ta strana je ponížila do nejnižších možných pater. Ta strana je zavřela, mučila, popravila. A oni přišli a byli by vděční – stalo se to až po letech – kdyby jim strana nabídla zpátky členství. Berou to jako církev. Náboženství je víra v boha. Bůh zůstal, svinstvo udělala církev, ale oni jí zůstali věrní, aby se to svinstvo už neopakovalo," vysvětluje Elena Bútorová s tím, že podle ní neměl její otec do KSČ vstupovat.
Socializmus je víc než demokracie?
Novomeského oddanost straně potvrzuje i historik Zdeněk Doskočil. „Novomeský celoživotně zastával tezi, že skutečná demokracie může existovat jedině v socialismu. Když přišel rok 1968 a objevovaly se radikální hlasy o návratu k předúnorovým poměrům, existenci politické opozice, to už byla hranice, kterou už nechtěl překročit. Právě proto, že sice to byla politická demokracie, ale nebyla schopná řešit sociální otázky. Když to řeknu trochu kacířsky, v tom jeho přemýšlení, jestli si vybrat socializmus, který nebude úplně dokonalý, to znamená, nebude ve všech aspektech úplně demokratický, nebo demokracii, která řešení sociální otázky upozadí, tak pro něj to byla jasná volba: socializmus je víc než demokracie.“
Čtěte také
Jedním z Novomeského blízkých přátel byl Gustáv Husák. Znali se celý život, spolu přežili politický proces a následně byli spolu rehabilitováni. Právě vazba, soud a skutečnost, že Husák se odmítal přiznat k vykonstruovaným obviněním, zachránilo život nejen jemu, ale i Novomeskému a všem, kteří byli s nimi souzeni. Husákovi se totiž podařilo dosáhnout toho, že rozsudek padl až po Stalinově smrti.
A právě Husák se stal později novou hlavní tváří režimu po ukončení pražského jara v roce 1968. V tom čase byl Novomeský už nemocný a jeho dcera si přála, aby ho Husák navštívil soukromě. „Od té doby se v podstatě už nikdy neviděli o samotě. Pokud Husák přišel do nemocnice, přišel s celou delegací. Chtěla jsem, aby přišel jako přítel k příteli, podržel ho za ruku a řekl, neboj se, jsem s tebou. Nestalo se. Jednou, když tam byl ještě Štrougal a nějací poskoci, stáli ve dveřích. Jednomu z nich jsem kopla do nohy. A on řekl: proč má ten pán tak zuřivou dceru?“
Elena Bútorová neskrývá výhrady vůči levicovému zaměření svého otce a dokáže na něho nahlížet kriticky. Její vyprávění ale objasňuje mnohé dobové souvislosti i způsob uvažování levicových intelektuálů 20. století, pro které bylo naplnění ideje sociální spravedlnosti mnohdy důležitější než obhajoba svobody.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
