Josef Lesák. Studentský vůdce, kterému Beneš slíbil, že neustoupí

Josef Lesák (1920–2009) patřil ke generaci, které komunistický převrat z února 1948 změnil život. Nebylo to poprvé, co mu totalitní režim udělal čáru přes rozpočet.

Na snímku s poslankyní Miladou Horákovou (druhá zprava, Josef Lesák je druhý zleva)|foto:Post Bellum

Syn obuvníka, který si přivydělával sbíráním míčků na tenisových kurtech a kondicemi, odmaturoval v květnu 1939 a na Vysoké škole politické a sociální se kvůli nacistickému uzavření českých vysokých škol ani „neohřál“. Za války se živil jako učitel a později byl nasazen na odklízení trosek po bombardování. Květen 1945 prožil v Praze na barikádách, a jakmile to bylo možné, vrátil se ke studiu.

Rodinná tradice ho přivedla do národně socialistické strany, kde byl zvolen předsedou mládeže národních socialistů Pražského kraje. Volby v květnu 1946 přinesly národním socialistům historicky nejlepší výsledek (19 %) a Lesák se stal nejmladším poslancem nově zvoleného parlamentu. Od té chvíle se o něj komunisty ovládaná Státní bezpečnost intenzivně zajímala.

Sem tam nějaký fór…

Nebylo to náhodou. Lesák nikdy nezapomněl na poměrně chudé poměry, ze kterých vzešel, a v parlamentu – ačkoli nemluvil právě často – se zabýval otázkami, které by zdánlivě patřily do agendy nějaké levicové strany: dlouhodobé bezúročné půjčky novomanželům, levné byty pro mladá manželství, učňovské a studentské domovy…

Čtěte také

Valerian Alexandrovič Zorin, Stalinův soudruh v Praze

I proto poslanci za KSČ na Lesáka trvale útočili a špinilo jej i Rudé právo. Lesák se v parlamentu proti lžím v komunistických novinách ohrazoval, ale nebylo mu to nic platné. Sám Lesák si přitom byl svých kvalit vědom, jak ostatně vyplývá z jeho pozdějších vzpomínek:

„Jako místopředseda národně socialistické mládeže jsem jezdil po celé republice. Často jsem doprovázel ministry a další zkušené politiky, kteří chtěli vedle sebe někoho mladého. Byl jsem známý tím, že umím dobře mluvit a vložit do vážného projevu sem tam nějaký fór, který udrží pozornost.“

Čtěte také

Co si myslel Edvard Beneš? Jeho tajemník Eduard Táborský to možná věděl

Lesák patřil ke skupině nekomunistických studentů, kteří 23. února 1948 večer uspořádali pochod na Hrad za prezidentem Edvardem Benešem. Byla to jedna z nemnoha akcí demokratických politických stran, které ve dnech únorové vládní krize nebyly schopny zorganizovat nic významnějšího na svoji podporu.

Beneš pět zástupců mnohatisícového davu přijal; mezi nimi i Lesáka. „Buďte klidní. Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových a mých,“ řekl jim tehdy.

Když o dva dny později situaci „z rukou“ pustil a umožnil nástup Gottwaldovy komunistické vlády, vyrazili studenti na Hrad znovu; tentokrát se tam už přes kordony policistů nedostali a došlo i na střelbu do davu. Jeden student byl zraněn, dalších 118 zatčeno a propouštěno postupně v následujících dnech.

Z parlamentu do dolů

Lesáka čekal neúspěšný pokus o odchod do exilu, při kterém byl s celou rodinou počátkem května 1948 zatčen mezi Janovicemi a Nýrskem. Následovala léta věznění a nucených prací v dolech na Kladně. Jeho rodiče byli mezitím vystěhováni z Prahy a samotnému Lesákovi byl pobyt v Praze policejně zakázán, takže po ukončení výkonu trestu se neměl kam vrátit.

Dne 28. října 2008 byl Josef Lesák vyznamenán prezidentem Václavem Klausem za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva Řádem Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy (na snímku s Jaroslavem Grosmanem)|foto:Fotobanka Profimedia, Lucie Pařízková, Empresa Media

Přijal proto „nabídku“ na trvalý pracovní poměr v kladenských dolech, kde také až do odchodu na penzi zůstal. Krátce se angažoval v roce 1968 v kladenské organizaci klubu politických vězňů K-231. Od počátků normalizace se o něj začala znovu intenzivně zajímat Státní bezpečnost. Několik nabídek na spolupráci ale Lesák odmítl.

Od sedmdesátých let se opět tajně scházel s bývalými členy národně socialistické strany, jako byli Prokop Drtina, František Přeučil, František Kopecký nebo Jan Skácel. Už v roce 1988 byl jedním ze zakladatelů ilegálního Klubu Milady Horákové a navázal styk s exilovými národními socialisty. Do politiky se nakrátko vrátil na jaře 1990, paradoxně jako nejstarší poslanec. Navázat na poválečné úspěchy národních socialistů už se ale nepodařilo.

Poslechněte si celý pořad Davida Hertla z února 2018.