Jiří Stránský: Karikatury a vousovka
JE SUIS CHARLIE. Jsem Charlie. Když jsem při přenosu z Paříže poprvé viděl nad hlavou mladé ženy tahle tři slova, proletělo mi hlavou, kolik že těch dvanáct povražděných už mělo předchůdců a kolik vrahů týchž kalibrů a téže zaslepené nenávisti a nadřazenosti jenom za mého života povraždilo desítky milionů lidí téže viny: opovážili se být jinačí. Odlišné víry, jiných postojů a hlavně společného vyznání: svobody ducha, srdcí i těl.
Hledím na tu titulní stránku s karikaturou plačícího Mohameda a hlavou se mi honí vzpomínání na všechny možné karikatury od autorů, kteří se – podobně jako společnost, do níž patřili - velice navzájem lišili podle množství svobodomyslnosti či servility kolující v jejich krvi. Nemá cenu jmenovat ani ty, ani ty. Jsou k nalezení. I na internetu.
A když si k tomu přičtete slova Františka z Assisi o tom, že nenávist je sestra (on řekl sestřička) závisti…
Jsem jedním z těch, co (jako pátý z rodiny) byl objektem té fundamentalistické nenávisti (v mém případě třídní, v případě otce taky osvětimské), a vlastně jsem při výsleších slyšel podobná slova, jaká vykřikovali islámští vrazi, jen s tím rozdílem, že to nebylo ve jménu Alláha, ale Lenina a Stalina a během jejich vlády i Hitlera.
Jen co mi zavolali z rádia, že bych o tom měl něco říct, vzpomněl jsem si, že mi v bytě visí moje karikatura nakreslená v uranovém lágru Bytíz. Autor zemřel a už jsem se párkrát snažil dostat k jeho jménu, ale nevede se mi to především proto, že z těch skoro dvěstěsedmdesáti tisíc komunistických muklů nás – včetně těch, co jsou roztroušeni po světě – zbývají necelé dva tisíce.
Muklovských karikatur existuje víc, ale jen jedna – ta moje – má pod muklovskou lodičkou černočerný plnovous. Za celou historii rudých lágrů a věznic jsem byl jediný s plnovousem jenom proto, že jsem si z hlubinné radioaktivní vody šachty pořídil vousovku – hnisavý zánět vousů, který mi pokryl tvář krustou hnisu. Aby se mnou nenakazily vousy ostatních, přikázal mi bachařský doktor – skřípaje zuby, co že si to dovoluju - neholení. A to se karikaturistovi líbilo. Vlastně i mně.
Připadá mi, že je na tom plačící Mohamed líp než jsem tehdy byl já – nemá vousovku. Hezký svobodný den.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.