Jiří Pehe: Grospičova omluva neomluva za výroky o srpnu 1968

Stanislav Grospič
Stanislav Grospič

Místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Stanislav Grospič se omluvil za svoje výroky o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Učinil tak poté, co jeho vyjádření z 25. října tohoto roku vyvolalo bouři kritiky. Tehdy ve vysílání Plusu prohlásil, že vedení komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem „nezvládlo situaci“.

Nejednalo se ale prý o okupaci, protože československá armáda a další ozbrojené složky nebyly odzbrojeny podobně jako při nacistické okupaci a státní moc nebyla likvidována. Šlo prý o vstup vojsk, který nebyl šťastný, o „tragický moment“, který nebyl správný. Oběti vstupu vojsk prý pocházely vesměs z dopravních nehod.

Vedení KSČM se po vlně kritiky Grospičovými výroky zabývalo, ale odmítlo se od nich nakonec distancovat s tím, že má právo na vlastní názor. Předseda strany Vojtěch Filip prohlásil, že kritika Grospiče je kampaň.

Grospičova omluva zní: „Dovolte, abych se omluvil za nešťastná vyjádření. Nikdy bych si nedovolil znevážit a hanobit poškození lidského zdraví včetně ztráty lidského života. Nebylo to tak myšleno. Můj výrok byl nešťastný. Mnohokrát jsem se vyjádřil, že vstup vojsk byl špatný a tragický a zanechal hluboké rány. Mrzí mě, jak byla má slova vnímána a šířena a velice se za ně omlouvám.“

Ti, co špatně pochopili

Někteří politici Grospičovu omluvu přivítali. Jenže není jasné proč. Grospič se totiž ve své takzvané omluvě vůbec neomluvil za to, za co byl kritizován.

I ve své omluvě mluví dál o vstupu vojsk, nikoliv o okupaci. Přitom, jak víme, označení „vstup“ pro ozbrojenou invazi vojsk Varšavského paktu a následnou více než dvě dekády trvající okupaci sovětskou armádou přijala komunistická propaganda v době normalizace právě proto, aby vytvořila zdání, že vojska Varšavského paktu k nám vstoupila, víceméně mírumilovně, na přání československého lidu, aby zachránila socialismus před silami reakce.

Je pěkné, že se Grospič posunul od normalizačního narativu natolik, že alespoň uzná, i ve své omluvě, že vstup byl špatný a tragický, jenže mluví-li nadále o „vstupu“, a nikoliv o okupaci či invazi, celou věc relativizuje. A evidentně tak zůstává věrný svojí původní pozici, že nešlo o okupaci.

Co na tom, že vojska Varšavského paktu do Československa vtrhla snad jen se souhlasem malé skupinky neostalinských kolaborantů ve vedení KSČ a že vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy a potupně donuceni podepsat moskevské protokoly, na jejichž základě byla sovětská vojska, která k nám podle Grospiče jen vstoupila, na našem území až do roku 1991.

Grospič nijak nepoopravil ani svoje vyjádření, že oběti pocházely vesměs z dopravních nehod. Mohl přitom svoje slova o obětech dát přinejmenším do příslušného kontextu s tím, že vedle lidí, kteří byli okupačními jednotkami přímo zabiti, jich mnoho také zemřelo při kolizích s okupačními tanky a další technikou. A že ani mnohé tragédie, které nebyly výsledkem přímého střetu s okupanty, by se nestaly, kdyby v zemi invazní armády nebyly.

Grospič končí svoji omluvu klasickým úhybným manévrem. Mrzí ho prý, jak byla jeho slova vnímána a šířena, z čehož plyne, že hlavním viníkem není zřejmě on sám, ale ti, co jeho slova špatně pochopili a tuto mylnou interpretaci dál šířili.

Jiří Pehe

Jenže i z jeho takzvané omluvy, když si ji pořádně rozebereme, vyplývá, že kritici pochopili jeho slova velmi dobře. A že Grospič se od svých původních vyjádření nijak zásadně nedistancoval, jen je zamlžil. Prostě taková omluva neomluva.

Autor působí na New York University Prague