Jiří Leschtina: Luxovy vzkazy dvouletému foxteriérovi a našim současníkům

Josef Lux (1956-1999) v prosinci 1997
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Lux (1956-1999) v prosinci 1997

Před 20 lety zemřel v americkém Seattlu v důsledku komplikací po léčbě leukémie předseda polistopadové lidové strany Josef Lux.

A jestliže v těchto dnech vzpomínáme nebo dopřáváme sluchu výrazným osobnostem posledních 30 let, pak mezi nimi nemůže chybět politik, kterého nemoc zastavila v pouhých 43 letech těsně před vrcholem.

Pokud něčím Lux přitahoval v druhé půli 90. let nejen tradiční lidovecké voliče, pak to byla jeho schopnost komunikace a obecně srozumitelné politiky. Jak říkával svým straníkům: „Musí nás pochopit i dvouletý foxteriér.“

Díky smyslu pro říznou zkratku, se kterou dokázal prodávat svou verzi sociálně vnímavé občanské pravice, Lux vytáhl KDU-ČSL k 15% voličské podpoře, což byla a zůstává meta snů pro všechny jeho následníky v čele strany.

Současná česká politika marně vyhlíží razantního a zároveň rozmyslného oponenta dominantnímu premiérovi. Jestli něco může být inspirací, tak Luxovy souboje s Václavem Klausem, které tehdejšího premiéra vyváděly z míry víc než levné bonmoty Miloše Zemana.

Nebrečte a usmívejte se

Stačí připomenout Luxovo demonstrativní přeškrtnutí grafu s obrázkem Senátu ponořeného do modré barvy před televizními kamerami v roce 1996. Lidovecký šéf tak jedním tahem výrazně otupil vítězství ODS, která po prvním kole sahala po absolutní většině v horní komoře.

Je ale také pravda, že Josef Lux jako ministr zemědělství v Klausově vládě zpočátku považoval premiéra za erudovaného ekonoma. A poctivě chodil na doučovací semináře, které Klaus příležitostně organizoval pro své ministry.

Což bylo v souladu s Luxovou potřebou rozhledu, když se jako člen vlády horečně vzdělával v ekonomice, politologii, psychologii, v metodách působení na veřejnost. Možná tahle úpornost ho přivedla k včasnému vnímání transformačních nástrah, když rok před pádem Klausovy vlády napsal:

„Bylo chybou, že naše společnost tak snadno přijala sliby světlých zítřků, které někteří politici slibovali, aniž by se dostatečně vyrovnala také s perspektivou překážek a obětí.“

Lux se také jako první z šéfů tehdejších demokratických partají pustil do modernizace strany. Tím, že otevřel KDU-ČSL lidem typu Pavla Tigrida nebo Petra Pitharta navenek ukázal, jak prospěšné je pro stranu vstřebávat osobnosti, které nepřicházejí z jejích zapouzdřených struktur.

Právě tady ale narazil na limity své strany, když jen několik týdnů předtím, než se dozvěděl o své leukémii, zaznělo na jednom z vrcholných jednání: Bratře předsedo, kdo chce za tuhle stranu dostat nějakou ústavní funkci, nesmí být jejím členem.

Po odstoupení z čela strany Lux ještě stačil vytvořit koalici čtyř opozičních pravicových stran, jakožto obranu proti maskované koalici Klause a Zemana. Čtyřkoalice sice drtivě vyhrála senátní volby v roce 1998, ale Luxův model nakonec bez Luxe nepřežil. Žádný nástupce se neobjevil.

Jiří Leschtina

Po opuštění politiky Josef Lux nezmizel v ústraní. Stal se průkopníkem toho, jak může politik sdílet nejen s rodinou, ale s většinou národa své vážné onemocnění. Dál vystupoval v médiích s dokonalým sebeovládáním, mluvil o naději a svém odhodlání porazit smrtelnou chorobu.

V tom setrval do úplného konce, když pár minut před smrtí napsal na lísteček: Nebrečte a usmívejte se.

Autor je publicista