Jindřich Šídlo: Kdo chce být premiérem, ať se prosím přihlásí

7. listopad 2020

Zhruba za rok v tuto dobu už bychom mohli znát jméno nového předsedy české vlády, šestnácté od roku 1992.

A kdybychom měli brát šance možných adeptů z perspektivy listopadu 2020 – a to je samozřejmě poněkud riskantní –, vyjdou nám tři nejpravděpodobnější jména příštího premiéra.

Andrej Babiš.

Ivan Bartoš.

Petr Fiala.

Čtěte také

To je celkem pestrá nabídka, ze které si – i s jistými možnými obtížemi – dokáže vybrat většina českých voličů, pokud si nemyslí, že předseda vlády je za všech okolností člověk, se kterým by chtěli strávit dovolenou.

Nejmladší z této trojce, čtyřicetiletý předseda Pirátů Ivan Bartoš, považoval za nutné vysvětlit ve středu svůj postoj k této variantě svým příznivcům na sociálních sítích.

„Často dostávám otázku, jestli chci být premiér. Chci hlavně žít ve svobodném světě a mít v něm knihkupectví. Ale svobodný svět tady podle mě není. Pokud v něm chci žít, musíme si jej vytvořit. Vládní pozice je jen prostředek. Kdo bude lídr do voleb, o tom teprve budeme hlasovat,“ napsal Bartoš.

To si zaslouží pár slov. Je trochu překvapující slyšet lídra politické strany rok před možným převzetím moci, že by si ze všeho nejvíc přál mít knihkupectví. Další část odpovědi ovšem smysl dává. Pirátští voliči zřejmě očekávají, že jejich člověk bude mluvit právě takto, že se nebude bez sebereflexe rvát k moci.

Takže, když ta příležitost bude, Ivan Bartoš se do čela vlády postaví. Stejně to bude muset před volbami říct ještě srozumitelněji.

Nesmělí politici

Čtěte také

A bude to jen dobře, protože už delší čas můžeme v Česku pozorovat jistý dost nesnesitelný zvyk: předstíranou nesmělost vrcholných politiků. Začal to už v roce 1996 Miloš Zeman, tehdy ještě předseda ČSSD, když na otázku deníku Právo, jestli chce být předsedou vlády (a to tehdy nevypadalo pravděpodobně), odvětil ve stylu: „Pokud o to budu požádán, pak ano. Ale nebudu o to sám usilovat.“ Pak o to usiloval celé další dva roky, až v létě 1998 skutečně vkročil do Strakovy akademie hlavním vchodem, jak sliboval.

A co by taky měl politik, který vede stranu do voleb, vůbec jiného chtít?

Mistrem disciplíny „proč dělám to, co nechci“ je pochopitelně Andrej Babiš, který se dodnes nezapomene v každém rozhovoru politovat, jakým obrovským sebeobětováním pro něj vstup do politiky vůbec byl a jak v ní dodnes denně trpí. Vzhledem k tomu, co všechno pro získání a udržení moci udělal, to zní už jen legračně, a čím dřív se na toto nedůstojné pitvoření zapomene, tím to bude lepší.

Do voleb zbývá ještě skoro rok – a od těch, kteří chtějí převzít odpovědnost, bychom do té doby chtěli slyšet spíš nejen představu, co hodlají dělat první, druhý a každý další den, kdy do vlády vstoupí, ale taky, kdo na jakém postu by měl jejich program naplňovat. Způsob skládání a způsob personálních výměn v Babišově vládě je dostatečně odstrašující příklad.

Komentátor Jindřich Šídlo

Takže příštím premiérem bude Babiš, Fiala nebo Bartoš. (Nebo někdo jiný.) Napjatě čekáme na další jména: Kdo by měl být ministrem financí, školství, zdravotnictví, sociálních věcí, obrany… Je to informace, podle které se bude volič lépe rozhodovat.

A jednou si pak třeba Ivan Bartoš otevře i to své knihkupectví.

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.