Je mi to opravdu líto – to od příslušníků StB takřka neuslyšíte
„Je mi to opravdu líto, zklamal jsem sebe i své blízké…“ Taková slova byste obtížně hledali ve sbírce Paměť národa mezi vzpomínkami bývalých pracovníků Státní bezpečnosti (StB). Přitom takové prosté vyjádření lítosti dává naději ke změně k dobrému, říká bývalý hlavní psychiatr Armády ČR, přednosta psychiatrické kliniky v Plzni Jan Vevera.
Jaké životní příběhy mají za sebou „záporáci“ dějin? Co zažili? A jak se dnes ke svým životním etapám před rokem 1989 staví někdejších řídící důstojníci a tajní spolupracovníci StB?
Někdo za udávání bral peníze, jiný začal spolupracovat, protože ho vydírali, jiný z kariérních důvodů. Jsou ještě dnes bývalí „estébáci“ nebezpeční pro demokracii? Mají snad nějakou zvláštní charakterovou vlastnost, která by snad předurčovala, že v rozhodující chvíli dali přednost zločinnému režimu? A dnes – litují toho?
Na tyto otázky se snaží odpovědět Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu Století příběhů – speciálu Paměti národa a Českého rozhlasu Plus.
Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
Tento nepravidelný podcast přináší vzpomínky pamětníků, které za více než dvacet let zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum (vedoucí projekt Paměť národa) a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad vysíláme pětkrát do roka (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které posluchači znají jako autory cyklu Příběhy 20. století. Tyto podcasty nepostihují jeden lidský osud, nýbrž se zajímají o historický fenomén, který se odrazil v mnoha životech.
Redakce Paměti národa žije díky drobným pravidelným příspěvkům členů Klubu přátel Paměti národa, připojte se i Vy. Děkujeme. Jak na to, najdete zde.
Kolik udavačů stačilo, aby měla StB přehled?
Jak moc byla československá společnost za komunismu „profízlovaná“? Mnoho let zkoumáme archivy, dokumentujeme vzpomínky pamětníků, a přitom jsme stále znovu překvapeni, kolik lidí a kde všude se agenti StB pohybovali, za jakých okolností se nechali tzv. zverbovat. A stejně tak člověka překvapí počty kádrových pracovníků StB, tajných spolupracovníků, ale také množství lidí, kteří naopak tlaku StB odolali.
Čtěte také
Mnozí si mylně představují, že před rokem 1989 v komunistickém Československu udávaly statisíce tajných spolupracovníků. Ve skutečnosti jich bylo řádově méně. StB registrovala – aspoň soudě podle dochované estébácké statistiky z konce roku 1987 – přesně 4395 spolupracovníků.
Podle badatele Archivu bezpečnostních složek Radka Schovánka je třeba k číslu přičíst důvěrníky, agenty VB, vojenskou kontrarozvědku, reálně dojdeme k číslu cca do 20 tisíc spolupracovníků nasazených proti tzv. vnitřnímu nepříteli v době druhé půlky 80. let.
Odkud odevšad však čerpala StB poznatky, to je podle odborníků v podstatě nemožné číselně vyjádřit, využívala celý totalitní systém „jedné strany“. Počty zaměstnanců ministerstva vnitra (MV) tzv. řídících pracovníků StB se pohybuje mezi 13 tisíci v polovině 50. let, počet později kolísal mezi 12 až 15 tisíci zaměstnanci MV, na konci 1989 se uvádí 13 500 tzv. „kmenových“ pracovníků StB.
Čtěte také
Svazky uložené v Archivu bezpečnostních složek však svědčí i o čemsi velmi pozitivním, říká Schovánek: „Jsem přesvědčen, že StB ulovila tak jednoho člověka z deseti, kterého se snažila získat. Devět z deseti případů končí optimisticky. Na jednu stranu to StB stačilo, aby měla jakýsi přehled o disentu, na druhou stranu je dobré, že tolik lidí dokázalo tlak ustát,“ říká badatel Schovánek.
„Chci se omluvit,“ výjimečně zpytuje svědomí bývalý komunista
Ve sbírce Paměti národa zpřístupňujeme přes 15 tisíc zpracovaných příběhů, z nichž asi jen 200 patří někdejším příslušníkům StB, vyšetřovatelům, bachařům. Jen naprostá hrstka z nich na dotaz redaktora vyjadřuje nějakou formu lítosti nad svým konáním.
Výjimečný je v tomto bývalý komunista Bohumil Řeřicha, který ve svých 36 letech v roce 1980 vstoupil do KSČ, absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, chodíval v čele prvomájových průvodů a jako delegát se několikrát zúčastnil sjezdu KSČ v Lounech, nebyl však udavačem StB.
Omlouvá se za své členství ve straně až manifestačně s oslovením celé společnosti: „Všem občanům této země bych se chtěl omluvit za svou komunistickou minulost. Také bych chtěl vyjádřit upřímnou a hlubokou lítost těm, kteří trpěli, kteří byli pronásledovaní, jejich rodinám a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni za komunistického režimu,“ říká s vážně míněnou lítostí v hlase 80letý Bohumil Řeřicha, jehož vyjádření lítosti v takové jednoznačné podobě je ve sbírce Paměti národa výjimečné.
Popíjeli pivo a skončilo to u výslechu
V podcastu zazní i příběh Petra R., jehož celé jméno autoři neuvádí na prosbu vypravěče a jeho příbuzných.
Petr se narodil roku 1950 v Kolíně. Jeho otec pracoval jako právník, matka byla učitelka. V roce 1968 Petra přijali na Vysokou školu ekonomickou v Praze, bydlel na koleji na Jarově. V roce 1970 byl poprvé vyslýchán Státní bezpečností kvůli jakémusi nedorozumění, k němuž došlo v jednom restauračním zařízení, kde Petr R. trávil čas se svými spolužáky.
„Popíjeli jsme pivo v restauraci na Hlavním nádraží v Praze. Pili jsme hodně. Jeden z nás se na záchodě pozvracel. Dostal se do konfliktu s personálem hospody, nechtěl jim dát deset korun na uklízečku, která to po něm uklízela. A oni zavolali příslušníky VB,“ vypráví Petr, který byl v této věci vyslýchán.
Petr byl součásti trampské party a policie si ho u výslechu vytipovala jako ustrašeného, prosil, ať ho nevyhazují ze studií. A pak už to šlo ráz na ráz. Zdánlivě náhodou studentu Petrovi zastavil na autostopu důstojník StB, který mu v důvěrném rozhovoru v autě prozradil, že je od StB a viděl shodou okolností jeho spis, a že je to s ním špatně dopadne. Ale když mu bude podávat zprávy na své kamarády z trampu, tak on na oplátku pomůže jemu.
Schůzky se konaly s různou frekvencí, někdy i víckrát do měsíce. V okamžiku, když už se mohlo zdát, že o dotyčného nemá Státní bezpečnost zájem, protože už jim nemá co říci, náhle byl kontakt obnoven. To se stalo, když Petr nastoupil do zaměstnání u československých drah, jezdil jako průvodčí vlakem do zahraničí a to se StB náramně hodilo.
Čtěte také
Petrovi řídící důstojník StB přidělil krycí jméno odvozené od jeho místa narození „Kolínský“. Tajný spolupracovník mu poskytoval zprávy všeho druhu: od nálady ve společnosti, poměrů na jeho pracovišti až po velmi konkrétní udání na jeho nadřízené.
Petr spolupráci s tajnou policií ukončil na vlastní žádost v roce 1985. Jak je vidět – šlo to. Jako důvod k přerušení kontaktu uvedl důstojníkovi StB: velké množství pracovních povinností a skutečnost, že se dekonspiroval před svou manželkou. Petr dnes vyjadřuje opatrně lítost nad tím, že nesebral odvahu: „Neměl jsem odvahu, abych jim řekl, že udávat nebudu. Nejdřív jsem neměl odvahu kvůli studiu, pak jsem se bál o zaměstnání, o rodinu, o dceru Madlenku, aby se dostala do školky.“
Na dalším místě v rozhovoru pro Paměť národa říká, že ho svědomí příliš netrápí, protože prý udával jen důležité a smysluplné věci, když se například někdo nechoval ekologicky, nebo udával na svého komunistického nadřízeného. Je mu však líto, že poškodil jméno své rodiny, protože je uveden v seznamech agentů StB. Jeho prastrýc je významný a známý křesťanský filozof.
Hlavně si nezatěžovat svědomí etikou
V podcastu zazní i lítostivá slova historika Václava Štěpána. Toho estébáci v 60. letech obvinili, že neudal svého spolužáka, který se zapojil do ozbrojeného protikomunistického odboje.
Čtěte také
Štěpán měl asi opravdu jen dvě možnosti – buď udávat a pravidelně se scházet s estébáky, nebo jít do vězení. Štěpán i Petr se snaží své důvody vysvětlovat, je zřejmé, že se za spolupráci s StB stydí.
Od bývalých zaměstnanců MV, řídících důstojníků StB, kteří tajné spolupracovníky tzv. verbovali a řídili, slýcháme jiná slova: že byli profesionálové ve svém „zpravodajském“ oboru a sloužili by stejně skvěle komukoliv a kdykoliv. Jednoduše řečeno: udavačství je podle nich třeba v každé době, za Hitlera, Stalina a i dnes. Etikou si svědomí a svou práci tito někdejší soudruzi nekomplikují.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
