Pod tlakem II. Příběh historika Václava Štěpána, kterého Státní bezpečnost donutila ke spolupráci
„V roce 1992 vyšly tzv. Cibulkovy seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti.
Své jméno jsem v nich našel a pochopil, že se stávám občanem nejen s omezenými právy ale i vyděděncem v nové společnosti,“ píše historik Václav Štěpán v textu, který před časem poslal Paměti národa.
Čtěte také
První část jeho vzpomínek jsme zpracovali v předchozím díle Příběhů 20. století, zde jen připomeňme, že komunistická tajná policie dr. Štěpána vydíráním donutila, aby se zavázal ke spolupráci - od roku 1960 byl registrován jako „agent“ s krycím jménem Filosof. Důvodem nátlaku se poněkud paradoxně stala skutečnost, že se Václav Štěpán nezachoval jako udavač, věděl o účastnících odbojové akce z roku 1952, nic neoznámil, nikomu neuškodil.
Jak vyplývá z archivních materiálů, v politicky uvolněném roce 1968 se příslušníci StB rozhodli, že dr. Štěpána jako tajného spolupracovníka („agenta“) vyřadí z evidence a jeho spis uloží do archivu. Důvod byl jednoduchý: nechtěl být konfidentem, závazek podepsal ze strachu, nechtěl plnit požadavky estébáků, měl z vynuceného závazku trauma.
Termín „agent“ pociťuje v souvislosti se svou osobou jako zcela zavádějící: „Uměl bych si představit, že by se našlo (...) řešení, jímž by se alespoň trochu bylo možno přiblížit ke spravedlnosti. To by ale musel být řešen každý případ individuálně.“ Proto jsme se sešli k dlouhému interview, proto se dr. Štěpán rozhodl svůj příběh vyprávět.
Zdánlivý klid
O zmíněném vyřazení z registru spolupracovníků dr. Štěpán v roce 1968 nic nevěděl, nicméně tajní policisté se mu již nějakou dobu neozývali. Cítil prý naději, že se jich snad zbavil – jak se však ukázalo o více než deset let později, ta naděje se nenaplnila.
Osmašedesátý rok prožil jako odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, který sídlil v Praze na Strahově. Během Pražského jara přispěl k tomu, že byl z místa ředitele sesazen Ladislav Štoll, posléze se stal (jako nečlen KSČ) předsedou ústavních odborů (ROH).
Po sovětské okupaci v srpnu 1968, přesněji řečeno po prověrkách na počátku normalizace, musel Václav Štěpán Strahov opustit, v roce 1972 nastoupil do Scénografického ústavu a poté (v roce 1974) do Divadelního ústavu. V té době prý překvapivě neměl výraznější politické potíže, dokonce v roce 1976 dostal povolení vyjet na Západ, procestoval s rodinou Německo, Švýcarsko, Francii, Belgii, Holandsko.
„Bylo to k nevíře, protože v té době jsme se velice intenzívně stýkali s Battěkovými a Rudolf byl v té době několikrát v kriminále,“ vzpomíná (sociolog, politik a jeden z významných disidentů Rudolf Battěk (1924-2013) byl jeho švagr). Líčí také, že tehdy dával práci přátelům, vyhozeným ze strany i z práce.
Klid prý přesto nebyl úplný: „I během těch 70. let se ke mně dostávaly zprávy o zájmu příslušných orgánů o mou osobu. V domě, kde jsme bydleli, se mi svěřila sousedka, že po domě chodili neznámí pánové a vyptávali se na mne a mou rodinu. Jednou dokonce při dotazech, kam jezdíme o víkendech, vyprávěli, že jsem kdesi autem prý někoho vážně zranil nebo dokonce zabil. Tím si chtěli zajistit, aby sousedé ke mně zaujali apriorně záporný postoj. Charakteristické je, že jsem se o věci dověděl jen od jedné sousedky, paní Šimkové, ostatní zarytě mlčeli.“
Obnovený nátlak
Na začátku roku 1977 byla zveřejněna Charta 77, kterou Václav Štěpán nepodepsal. V říjnu 1979 nastoupil do Divadelního oddělení Národního muzea, kde se v následujícím roce stal vedoucím.
Tehdy se mu tajná policie ozvala znovu: „Jednoho dne se ve dveřích mé pracovny objevili dva pánové, kteří se mnou chtěli mluvit. Prokázali se jako členové StB. Jejich úmysl nebyl na první pohled patrný. Začali ze široka mluvit o tom, že jsem znám jako výborný odborník, který by jim mohl být nápomocný. Nebyla ale řeč konkrétně o žádné problematice, která by je zajímala. Jen připomněli, že jsem s nimi ve styku kdysi byl. Zatrnulo mi, samozřejmě. (…) Hned při tom prvním jednání jsem dával najevo, že nehodlám další rozhovory s nimi vést. Ale přišli znovu.“
V letech 1981-1983 navštívili příslušníci StB Václava Štěpána v zaměstnání několikrát. „Brzy z nich vylezlo, že by chtěli ´jen´ vědět, zda by Rudolf Battěk s rodinou byl ochoten přistoupit na emigraci, případně zda by je bylo možno k tomu přimět. V té době (…) byl Rudolf několikrát ve vazbě či výkonu trestu. Odseděl si celkem 8 a půl roku. (...) Aniž bych přislíbil jakoukoliv spolupráci, po jedné z návštěv u Batťků, kde i tato nabídka přišla na přetřes (asi už i rodina nějakým způsobem o té ´možnosti´ byla informována), jsem při návštěvě mých ´řídících orgánů´ sdělil, že pro rodinu mého švagra taková možnost nepřichází v úvahu.“
Státní bezpečnost tehdy začala na Václava Štěpána naléhat, že je nutné obnovit spolupráci – hlavní příčinou byl zřejmě příbuzenský a přátelský vztah s Rudolfem Battěkem: „Jejich nátlak se stupňoval. Nevím již přesně, kolik těch návštěv bylo, možná pět až šest. Již nebyla připomínána kauza Strakova (viz minulý díl Příběhů – pozn. a.d.), ale fakt mého dřívějšího ´úvazku´ ano. Pokoušeli se mě zlomit především tím, že tvrdili, jak má ´spolupráce´ byla kladně hodnocena a že by jistě pro mne bylo velmi obtížné se mezi svými známými a přáteli pohybovat, kdyby se k nim dostala informace, že jsem byl ´úspěšným´ agentem StB. A právě tím nejvíce vyhrožovali.
Nepochyboval jsem o tom, že by takovou informaci byli schopni mezi mé známé rozšířit. A další výhrůžky se týkaly obou mých dětí: těžko budou moci pokračovat ve studiích (…) A mé zaměstnání v Národním muzeu bude samozřejmě též ohroženo. Přes všechny tyto výhrůžky jsem trval na tom, že nejsem ochoten se ke spolupráci zavázat a jakékoliv další rozhovory jsou pro mne nepřijatelné.“
Stav krajní tísně
Podle Archivů bezpečnostních složek registrovala StB Václava Štěpána v 80. letech jako „kandidáta tajné spolupráce“, spis z té doby se nedochoval.
Dr. Štěpán říká, že se znovu dostal do těžkých depresí a tísně: „Nepovažoval jsem se za hrdinu, nechtěl jsem jím být, věděl jsem jen, že bych znova nějaké kontakty s StB psychicky nevydržel. Ale zároveň jsem žil v permanentním stresu, který mě vedl až k úvahám o záměru v krajním případě, kdy by se skutečně na veřejnost mezi mé přátele a známé dostalo, že jsem byl spolupracovníkem tajné bezpečnosti (jak mi bylo vyhrožováno), napsat svůj příběh, odeslat jej na spolehlivé adresy a spáchat sebevraždu. Ano, to jsem myslel zcela vážně. V takovém stavu byla má psychika.“
S tajnou policií tehdy nespolupracoval – a odolával tlaku až do roku 1985, kdy vše skončilo následující událostí:
„Začátkem 80. let jsem s oběma dětmi dvakrát s cestovkou navštívil Jugoslávii, ale v žádosti o tzv. výjezdní doložku nebylo ani jednou vyhověno mé manželce a to z toho důvodu, že taková cesta ´není ve státním zájmu´. V roce 1985 jsem o cestu s CKM požádal znovu, tentokráte jen sám. Doložku jsem dostal až poslední den před odjezdem (...). Jelo se autobusem (cíl si už nepamatuji), večer jsme dorazili na hranice v Rusovcích (pod Bratislavou).
Po běžných kontrolách a dalších minutách čekání vstoupil člen pohraniční stráže se slovy: ´Pan Štěpán si vezme svá zavazadla a vystoupí.´ Absolvoval jsem hodinovou důkladnou prohlídku osobní i zavazadel, vše velice detailně. První, co příslušníci objevili, byla stomarková bankovka, kterou jsem si normálně uložil do peněženky. Vysvětlil jsem její původ (byl to honorář od západoněmecké televize, již jsem provázel před půldruhým rokem výstavou Národní divadlo 1883-1983, uskutečněnou v Národním muzea); byla mi okamžitě odebrána. Nic jiného objeveno nebylo a byl jsem poslán do autobusu.
Ale současně byl vyzván můj soused na vedlejším sedadle, aby i on šel k prohlídce. Nijak jsme se neznali, mezi námi snad kromě pozdravu nepadlo jediné slovo. Prohlídkou jistě nijak nadšen nebyl, ale alespoň byla kratší než má. Po jeho návratu se zdálo se, že odjedeme. To již ale autobus byl plný nepřátelských tváří, pochopitelně. Ale ještě nějakou chvíli se nic nedělo. Až po dalších mnoha minutách vstoupil důstojník pohraniční stráže: ´Pan Štěpán vystoupí. Praha rozhodla, že neodjede.´ (…) Strávil jsem část noci s kufrem na lavičce v hraničním přechodu, protože neexistoval žádný způsob, jak se dostat do Bratislavy. Pěšky se mi těch snad nejméně 10 km nechtělo.
Smiloval se nade mnou náčelník směny a po skončení své služby mě do Bratislavy odvezl. (…) Písemně jsem pak ještě dostal sdělení, že 100 DM propadá státu. Částku, kterou jsem zaplatil za zájezd, jsem si ani nedovolil požadovat k vrácení. Na pracovišti jsem odvolal dovolenou a stručně vysvětlil důvod. Bližší vysvětlení mí nadřízení nepožadovali.“
V roce 1987 zařadili estébáci Václava Štěpána do seznamu „prověřovaných osob“ (tedy lidí z pohledu totalitního aparátu nespolehlivých).
Po listopadu 1989
Když na počátku 90. let našel dr. Štěpán své jméno v tzv. Cibulkových seznamech, pochopil prý, že musí „okamžitě reagovat“, neboť „byl přesvědčen, že ti, kdož se jakýmkoliv způsobem zapletli s bolševickým režimem, mají povinnost udělat místo těm novým, perspektivním a hlavně neposkvrněným lidem. Příběh, který jsem zde podrobně popsal, jsem ve stručné podobě převyprávěl někdy v červnu 1992 pracovníkům Divadelního oddělení Národního muzea (i několika přátelům, včetně profesora Františka Černého) a hned poté požádal o uvolnění z funkce jeho vedoucího. Bylo mi hned vyhověno.
Ze stejného důvodu jsem rezignoval na členství ve vědecké radě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a stejně tak z redakční rady časopisu Divadelní revue. Odmítal jsem jakékoli funkce, dokonce i pouhé členství v nově ustavené Teatrologické společnosti. S pocitem, že nejsem plnoprávným občanem – i když smím např. chodit k volbám a možná bych mohl být i volen (když takové právo vzorově uplatnil např. i současný ministerský předseda, leč: Quod licet Iovi, non licet bovi) – zřejmě dožiju svůj život.“
Více se dozvíte z nedělních Příběhů 20. století. Závěrem jen dodejme, že v polistopadové České republice převládla všeobecná nevůle otevřít archivy komunistické tajné policie – byly zpřístupněny veřejnosti až po dlouhých letech, v roce 2007.
Ta všeobecná nevůle přispěla mimo jiné k tomu, že individuální příběhy spolupracovníků StB téměř nebylo možno zkoumat a popsat. „A co je pro mne zvlášť nepochopitelné?“ píše Václav Štěpán: „Osoby, které byly zaměstnány v orgánech StB – až na několik jedinců, kteří snad byli souzeni či dokonce odsouzeni – a celou tu složitou síť agentů, spolupracovníků, ale i sledovaných osob atd. řídili, si zřejmě za vysoké důchody užívali (a ještě mnozí užívají) zasloužený odpočinek.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
