Holčička z Berlína. Příběh židovské dívky Judis Urbanové rozené Baerové
V roce 1943 (ale mohlo to být i o něco dřív) přijel do Bohušovic nad Ohří transport z Německa. Byli v něm staří Židé, zničení dlouhou cestou a ve velmi špatném stavu, posbíraní pravděpodobně po různých starobincích. Měli jít do ghetta v Terezíně. Mezi tamními vězni, kteří měli na starost vykládání a prohlídku vlaku, byl i František Leiner, který našel v jednom z vagónů plačící asi dvouletou holčičku, zabalenou v potrhané dece.
Na krku měla papírovou cedulku, na níž stálo: Judis Baer, 2. října 1940. Dívka se dnes jmenuje Judis Urbanová a jsou jí věnovány nové Příběhy 20. století.
Judis Baer (někdy je její příjmení uváděno jako Baehr) přišla na svět v židovské rodině v Berlíně, v době, kdy už byl Adolf Hitler skoro sedm let u moci a nacistické ničení Židů běželo na plné obrátky. Její matka se jmenovala Mimi a zemřela několik dní po porodu.
Otec Alfred byl zřejmě žurnalista, brzy po narození dcery skončil ve vězení, není zcela jasné, zda pouze z rasových, nebo také z politických důvodů (zahynul dva měsíce před porážkou Německa). Po otcově zatčení se malá Judis dostala k tetě Regině H., matčině sestře. Regina H. žila v tzv. smíšeném manželství s árijcem, které ji chránilo před nejhorší persekucí.
Měla syna, podle norimberských rasových zákonů „židovského míšence“. Poslala ho do jiného města k příbuzným, a protože se bála mít doma cizí židovské dítě, aby k sobě nepřipoutala pozornost úřadů, odvedla malou Judis do starobince, patrně v Oranienburgu nedaleko Berlína. O celé té historii se mnohé neví, stejně tak jsme zatím nezjistili podrobnosti o Judisiných biologických rodičích.
Pan František Leiner, který našel Judis ve vagónu, měl manželku Ely (rozenou Wintersteinovou, později Leinerovou a nakonec Jermářovou, 1921–2012), poznali se v Praze a svatbu měli v Terezíně. Odnesl holčičku do dětského domova v ghettu, se ženou se o ni starali, a když se jim podařilo získat malý kumbál, vzali si ji k sobě.
Pro Judis byli Leinerovi rodiče, kromě nich si z ghetta skoro nic nepamatuje, jen drobnosti, hry s dětmi. Byla prý vyděšená a zamlklá, očima pořád těkala z místa na místo. Ely na ni mluvila německy, ale naučila ji i pár českých slov, později vzpomínala, že Judis začala používat „jazyk ghetta“, směs německých, českých, ale třeba i nizozemských slov. Vedle Judis se Ely starala ještě o další dítě, malého synovce Jiřího.
Na podzim 1944 deportovali Němci Františka Leinera z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Původně nebyl do transportu zařazen, přihlásil se dobrovolně, aby nahradil svého bratra Rudolfa, protože byl slabší. Zachránil mu život – Rudolf přežil. František Leiner si myslel, že Ely v ghettu zůstane, poslední slova, která jí prý řekl, byla „dávej pozor na děti“.
Ely však v ghettu zůstat nechtěla: velmi záhy šla i ona dobrovolně do transportu, odjela do Osvětimi 4. října 1944. O plynových komorách nic nevěděla, myslela si, že se setká s mužem, jako se předtím setkali v Terezíně. Chtěla vzít Judis s sebou, ale manželova matka jí to rozmluvila, dítě zůstalo v ghettu, stejně jako chlapec Jiří (zemřel později s babičkou v plynové komoře).
Ely v táboře několikrát prošla tzv. selekcí. Kdosi jí vyřídil vzkaz od babičky, kterou mezitím zabili, aby po válce hledala zbylé členy rodiny. Někdo jiný jí zase předal papír od manžela, na němž bylo napsáno: „Musíš pryč.“
Za pár týdnů se dostala do transportu, který odvezl pět set žen na práci do tábora ve Freibergu. V dubnu 1945 je Němci vyhnali na cestu a ženy prožily šestnáct dní ve vlaku v otevřených vagónech. Dostaly se do Čech, byly na nádraží v Horní Bříze i v Českých Budějovicích, skončily v koncentračním táboře Mauthausen, který osvobodili Američané 5. května.
Ely se vrátila do Prahy, kde nejdřív bydlela na společném provizorním pokoji v hotelu Kriváň se šesti ženami. Chodila na nádraží, doufala, že snad někdo zůstal naživu, ale téměř nikoho se nedočkala. Její rodiče a sestru zavraždili, její muž František byl pravděpodobně zastřelen v únoru 1945 při pochodu smrti.
Judis se mezitím dočkala v Terezíně osvobození a pak ji odvezli do jednoho z dětských domovů, které spravoval protestantský kazatel Přemysl Pitter, který už za nacismu odmítal antisemitismus a vylučování Židů ze společnosti. Těsně po válce si vyjednal úřední podporu a založil domovy pro židovské sirotky: na zámcích ve Štiříně, Olešovicích, v Kamenici a v Lojovicích a v penzionu v Ládví.
Pitter pomohl mnoha židovským dětem, některým z nich zachránil život. V době poválečného vraždění a vyhánění Němců se ujímal i německých dětí. Komunisté se mu brzy odměnili pronásledováním, podařilo se mu utéct z Československa, zemřel v roce 1976 v Curychu. Náleží mu titul Spravedlivý mezi národy.
Je možné, že Judis Baer prošla dvěma Pittrovými domovy, vzpomíná si pouze na Štiřín. Ely byla po návratu do Prahy otřesená, zbědovaná a přesvědčená, že Judis je po smrti, tak jako většina židovských dětí. Že je Judis naživu se dozvěděla náhodně, od známého, který si dítě pamatoval z Terezína.
Ely holčičku vyhledala, vzala si ji k sobě, ale Judisino poválečné postavení v Československu se zkomplikovalo, neboť na ni vznášela nárok sestra její biologické matky Regina H. – ta, která malou Judis dala na počátku čtyřicátých let do domova pro staré lidi.
Soudy se vlekly, po letech Ely Leinerová vyhrála. Do té doby dceři o minulosti nic nevyprávěla, teprve když bylo Judis třináct let, dozvěděla se, odkud pochází a že Ely ji neporodila. Přijala to prý klidně, na jejím vztahu k matce se nic nezměnilo. Až do Judisiných patnácti s ní Ely ze strachu z antisemitismu nemluvila ani o židovství.
Judis Baerová většinu života pracovala v pražských obchodech s textilem. Vdala se, narodila se jí dcera. Postupně hledala cestu k vlastní identitě, v šedesátých letech začala docházet na židovskou obec, setkala se také s nečetnými příbuznými ze strany biologických rodičů, kteří přežili holocaust, mimo jiné s tetou Reginou, k níž nikdy nenašla vztah. Po listopadu 1989 pracovala Judis Baerová-Urbanová dlouhé roky jako pomocná kuchařka v Lauderových židovských školách.
K jejímu příběhu a k osudům židovských dětí, deportovaných do Terezína a pak většinou do vyhlazovacích táborů na Východě, se váže malá, ale příznačná historie. Malá Judis dostala v ghettu bíločerné kotníkové botičky, které nosila až do osvobození. Ely Leinerová je pro ni získala z táborových skladů. Dochovaly se dodnes, ochozené a děravé.
Na botách je napsáno jméno Georg Weiss: badatelé zjistili, že sedmileté dítě toho jména dorazilo do Terezína v roce 1942 a v říjnu 1944 bylo deportováno do Osvětimi, kde zemřelo v plynové komoře. Chlapce odvlekli ve stejné vlně transportů z Terezína jako Judisiny adoptivní rodiče. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
