Pod tlakem. Příběh historika Václava Štěpána, kterého Státní bezpečnost donutila ke spolupráci
Zhruba před půl rokem jsem dostal do ruky stručné písemné vzpomínky historika Václava Štěpána.
V roce 1960 se stal z donucení agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Filosof – a podle archivní dokumentace i jeho vyprávění jím byl až do 9. srpna 1968. Pak mu tajná policie na čas dala pokoj, aby svůj zájem obnovila v 80. letech, kdy ho registrovala jako kandidáta tajné spolupráce. Roku 1987 se Václav Štěpán stává naopak tzv. prověřovanou osobou, podle sdělení Archivu bezpečnostních složek se jeho spis z té doby nedochoval.
Václav Štěpán byl spolupracovníkem nedobrovolným, stal se jím na základě vydírání a ze strachu. Ta záležitost mu způsobila celoživotní trauma. Chtěl svůj příběh vyprávět, sešli jsme se tedy několikrát a natočili více než pětihodinový rozhovor. Ten je také základem nového dílu Příběhů 20. století.
Případ Vladivoje Tomka
Václav Štěpán se narodil v lednu 1935 ve vesnici Tišice, nedaleko Všetat. Po válce vystudoval gymnázium v Mělníku, maturoval v roce 1953, poté nastoupil na Filozofickou fakultu UK v Praze.
V červnu 1954 odjel s přáteli na chatu v Lukách pod Medníkem, aby společně oslavili konec zkouškového období po druhém semestru. Pozval je spolužák Vladimír Straka: „A ten, v pozdějších hodinách, kdy už bylo dost alkoholu vypito, začal nekontrolovatelně pobíhat po místnosti a trhané vyprávět příběh o jakémsi přepadení vojenské hlídky. Jeden z vojáků byl zastřelen a před smrtí volal: ´maminko, maminko´.
Tenhle zážitek byl pro Vladimíra zřejmě věčným traumatem, a když si jej zpřítomnil, byl krajně rozrušen. Podle toho zmateného vyprávění se nedalo nic přesně určit, bylo však zřejmé, že útok byl proveden jako akce diverzní skupiny a to v době Vladimírových gymnaziální studií.“
Příběh, který tehdy Václav Štěpán vyslechl, se týkal studentské protikomunistické odbojové skupiny Vladivoje Tomka, do níž patřil mimo jiné zmíněný Vladimír Straka. Dne 16. prosince 1952 přepadli její členové v Praze vojenskou hlídku, aby si obstarali zbraně. Došlo k potyčce, při níž zemřel vojín základní služby Rudolf Šmatlava.
Policie odbojáře tehdy neodhalila (nutno zdůraznit, že Václav Štěpán o Strakově zpovědi mlčel, nikoho neoznámil), na jejich stopu se dostala až v devětapadesátém, kdy byli pozatýkáni. U soudu pak dostal Tomek trest smrti a 17. listopadu 1960 byl zřejmě posledním člověkem, popraveným v Československu z politických důvodů.
Vladimír Straka, který se podle archivní dokumentace přepadení vojáků zúčastnil, ale utekl hned po začátku střelby, dostal osmiletý trest. Zdá se, že během výslechů navedl Státní bezpečnost na Václava Štěpána: řekl vyšetřovatelům, že spolužák se o akci ex post dozvěděl a neudal její aktéry.
Vázací akt
V dubnu 1960 měl Václav Štěpán za sebou studium historie, byl ženatý a měl malou dceru. Vrátil se zrovna z Ostravy, kde pracoval na umístěnku v Krajském domě osvěty a nastoupil do Vojenského historického ústavu v Praze. Dne 27. dubna 1960 ho ze zaměstnání odvezla Státní bezpečnost. Ve svých vzpomínkách píše:
„Už si nevybavuji, jak přesně došlo k tomu, že si mě na pracovišti vyzvedli dva příslušníci StB, ani to, jak to zdůvodnili. Ať tak či onak, nasadili mě do auta a vezli na ministerstvo vnitra na Letné. Na mé dotazy, kam a proč mě vezou, neodpovídali. Na tuto situaci jsem nebyl nijak připraven. (…) Výslech začal zcela nevinně: Jestli snad znám Vladimíra Straku a co o něm můžu povědět. Samozřejmě jsem hned tušil, oč asi půjde, ale téma akce z roku 1952 jsem ani já okamžitě neotevíral.
Nezapíral jsem, že se s dotyčným znám. Jen ve velice obecných poznámkách jsem vysvětlil, že jsme po pět let byli kolegové na fakultě, že jsme se díky příslušnosti k témuž studijnímu kruhu poměrně dost často stýkali, ale nijak jsem nezdůrazňoval nějaký přátelský vztah. To však dlouho nevydrželo.
Samozřejmě si nevybavím přesné formulace, jakými jsme se dostali k útoku na vojenskou hlídku ve Strašnicích, ale bylo mi jasně sděleno, že podle Strakova přiznání jsem od něj byl o akci později, tj. během studia, informován. To jsem těžko mohl popírat, ale snažil jsem se svou informovanost zlehčit tím, že jsem Strakovu sdělení nepřikládal důvěryhodnost, protože jsem příběh od něho slyšel za okolností, kdy byl značně opilý.“
Vyšetřovatelé StB však sledovali jasný cíl. Chtěli získat agenta, a to se jim také podařilo. Začali Václava Štěpána vydírat tím, že má před sebou jedinou volbu – buď půjde do vězení pro neoznámení závažného trestného činu, nebo se zaváže ke spolupráci: „Celé to ´jednání´ trvalo několik hodin – možná čtyři až pět – a z toho podstatná část byla ´věnována´ tomu, aby ve mně vyvolali a upevnili strach z několikaletého trestu.
A mně skutečně nakonec došlo, že z té ´vyšetřovny´ cesta zřejmě povede rovnou do vyšetřovací vazby. (…) Nakonec to byli oni, kdo mi navrhli, že bych se z té šlamastyky mohl dostat, pokud budu ochoten pro ně něco udělat. Že by mi pak oni mohli pomoci. Opět si nevybavím, jakých přesně použili formulací. Nezbývalo mi než na tuto nabídku „spolupráce“ kývnout. (…) Určitě jsem měl strach z kriminálu, ale hlavně jsem se hrozil, co bude s mou rodinou.“
Dvojí život
Mladý historik Václav Štěpán se tehdy písemně zavázal ke spolupráci – a navždycky mu to poznamenalo život. Podle archivní dokumentace (Vyhodnocení spolupracovníka ze září 1962) absolvoval od chvíle, kdy byl naverbován, asi čtyřicet schůzek s příslušníky StB a předal několik desítek agenturních zpráv – o co přesně šlo, není jasné, nemusela to být žádná udání.
Současně je v jeho hodnocení konstatováno: „Jeho nedobrou vlastností je, že při navazování rozhovorů s lidmi našeho zájmu má někdy takový pocit, že na něm každý pozná, že pracuje s orgány ministerstva vnitra.“ V politicky uvolněném roce 1968 pak StB v Návrhu na ukončení spolupráce konstatuje: „jedná se o poměrně mladého, inteligentního, avšak při agenturní práci málo iniciativního člověka. V poslední době v důsledku jeho zhoršeného nervového stavu docházelo u něho ke krizovým jevům, že měl obavy při navazování vztahů s lidmi našeho zájmu.“
Václav Štěpán spolupracovat nechtěl – a také neměl sílu se spolupráci vzepřít. Přerušil styky s blízkými lidmi, u kterých předpokládal, že by se o ně StB mohla zajímat.
A současně píše: „Nemohu však zamlčet, že jsem ve dvou chvílích, kdy tlak na mne byl nejsilnější, mohl ublížit dvěma lidem. Nevím již přesně (ani v jednom případě), kdy se to odehrálo. Jedná se o jednoho mně vzdáleného příbuzného z manželčiny strany a muže manželčiny přítelkyně. V prvém případě nešlo o nějakou konkrétní událost nebo čin, ale o to, že jsem byl přímo dotázán na názory dané osoby, která měla být režimu nepřátelská. Nebyl jsem tenkrát dotazován na manželčina bratra ing. Rudolfa Baťka, který se jako disident začal prosazovat až později (v roce 1968 zakládal Klub angažovaných nestraníků).
Ta osoba pak nebyla žádným způsobem postižena, ale patrně nějaké problémy (možná výslechy apod.) měla. Mé svědectví jí v tomto ohledu jistě neprospělo. Co mě k němu přimělo (kromě toho, že jsem alespoň takto musel ukázat „dobrou vůli“ a vyhnout se tak neustálým výhrůžkám, že pro neplnění slibu se vystavuji sankcím), neumím přesně stanovit. Svou roli sehrálo, že jsem k dotyčnému neměl nijak srdečný vztah. A protože jsem jej neudával pro nějaký konkrétní čin, myslel jsem si možná, že mu nemůžu nijak moc ublížit. Dnes už to hodnotím jinak: byla to ode mne prostě a jednoduše zbabělost.
A druhým případem byl nejmenovaný architekt. Nebyli jsme žádnými přáteli, ale znali jsme se z dob studií, neboť on patřil k partě umprumáků, s nimiž jsem chodíval vždy po nedělních varhanních koncertech v kostele u sv. Jakuba na pár sklenek vína do salónku vinárny Makarská na Malostranském náměstí. Mirek byl ovšem velký světák, Praha mu začínala být malá a tak se rozhodl k emigraci (mám podezření, že k tomuto kroku přispěl i fakt, že se chtěl vyvléci z manželství, s kterým nebyl ani trochu spokojen). Začal rozprodávat své věci a po pražských vinárnách pořádal pro své kamarády rozlučkové večery. Bylo by divné, aby se to nedoneslo na patřičná místa. To se stalo.
A tak při jednom setkání jsem na něj byl dotazován. Přiznávám se, že jsem na něj prozradil to, co už stejně všichni kolem věděli, že se chystá k emigraci. Důvod stejný jako v předchozím případě: má zbabělost. Muselo to být až někdy v pokročilejších 60. letech, protože Mirkovi nedovolili vycestovat, ale nezavřeli jej ani jinak nepotrestali. Snad ani ne za rok se mu podařilo ujet stejně. Zakotvil v Austrálii, kde snad žije dodnes. Co jiného říci, než že se omlouvám.“
O osudech historika Václava Štěpána v 60. - 90. letech 20. století se více dozvíte z Příběhů 20. století.
Pořad, věnovaný Václavu Štěpánovi, jsme rozdělili na dva díly – příští neděli uslyšíte pokračování, věnované období normalizace, převratu v roce 1989 a devadesátým letům. Celý mnohahodinový rozhovor je uložen v archivu Paměť národa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
