Je libo elektromobil?
Reportáž ze zkušební jízdy elektromobilem po České republice.
Odemknout klíčem zámek, nasednout do auta, zapnout bezpečnostní pás a rozsvítit světla. Spojka, otočit klíčkem v zapalování, až se ozve známý rachot motoru, jednička. Stáhnout ruční brzdu a můžu za doprovodu hluku, kouře a zápachu vyrazit. Tak vypadá naučený rituál, který zná každý řidič deset let staré naftové Oktávky. Jenže v elektromobilu je mnohé úplně jinak.
Elektromobilní rituál, alespoň v případě Peugeotu iOn, by se dal popsat následovně: Žádný klíč při odemykání, jen zmáčknutí dálkového ovladače. Až sem pro mnohé nic nového. Vzápětí se ozve táhlé bzučení zrcátek, které se při zamknutí vozu automaticky sklopí a při odemknutí zase rozevřou. Spojku budete hledat marně, ta tu zkrátka není. Takže se musíte smířit s tím, že levá noha vám je k ničemu.
Klíček strčíte do „zapalování“, otočíte, jenže místo hučení motoru se ozve jen krátké cinknutí a rozsvítí se nápis „ready“. Auto je připraveno k rozjezdu. Řadící páku posunete na písmeno D, neboli „drive“. A můžete sešlápnout plyn, vlastně v tomto případě jen pedál. Abyste náhodou nezapomněli rozsvítit, elektromobil to udělá za vás, v rámci tzv. denního svícení. A to je jen začátek. Skutečně, řídit elektromobil je úplně jiné, než auto se spalovacím motorem. Ale snad na žádnou jinou změnu si nezvyknete tak rychle.
Expedice ELOREX
Jako redaktoři Českého rozhlasu Leonardo jsme si mohli elektromobil na týden vyzkoušet, abychom zjistili, jak vypadá možná budoucnost automobilové dopravy, a své postřehy předali vám: čtenářům, posluchačům a návštěvníkům webových stránek. Akce dostala jméno ELOREX, neboli ELektrická Okružní Republiková EXpedice a jak název napovídá, nezůstali jsme jen v našem hlavním městě. I když elektromobil bývá označován především jako ideální městské auto, chtěli jsme jej prověřit na všech silnicích.
Trasa expedice vedla z Prahy do Písku, odtud druhý den do Telče, následující pak do Hulína a čtvrtý den do Ostravy. Každé ráno se v cílové zastávce vystřídala dvoučlenná posádka, která mířila do míst, jež nějak souvisela s elektřinou, elektromobily či dopravou. Jízdy vypůjčeným elektromobilem se tak zúčastnilo dohromady osm lidí. Společně s kolegyní Tamarou Urválkovou jsme odstartovaly první část trasy. Proto se v následujících řádcích dozvíte právě o ní.
Umíte správně rekuperovat?
Je devět hodin ráno, pondělí 13. června. V pražském provozu vrcholí dopravní špička. Jak se s ní asi elektromobil vypořádá? Vyrážíme od busty Františka Křižíka v Nitranské ulici na Praze 3.
Místo startu jsme nevybrali namátkou. František Křižík je patronem naší expedice. Vždyť právě on je otcem elektrifikace v českých zemích. A co víc, zabýval se i vývojem elektromobilů. Zkonstruoval dokonce tři. Škoda, že se pak více věnoval jiným dopravním prostředkům I když se v mnoha směrech lidské činnosti vývoj od konce 19. století značně posunul, v oblasti elektromobilů stále řešíme podobné problémy, jako Křižík – dlouhé nabíjení, krátký dojezd a vysokou hmotnost baterie. Zkrátka daň za jiné přednosti, které elektrický pohon má.
Při našem odjezdu máme plně nabito, elektromobil jsme nechaly přes noc připojený do sítě, což je ideální varianta. Kontrolka nám tak hlásí nějakých 90 km dojezdu. Do Brna bychom bez nabití nedojely, a vlastně ani do Písku, kam máme dorazit odpoledne, ale protože několik nabíjecích zastávek plánujeme, nemáme strach, že bychom mohly mít s baterií problém.
Součástí pondělní jízdy je také zkouška sítě nabíjecích stanic. Po celé České republice je jich kolem 160, takže daleko více, než kolik u nás jezdí elektromobilů. Na internetu najdete jejich mapu. Jsou do ní zahrnuti jak lidé, kteří nabízejí přístupnou zásuvku na své zahradě, tak firmy, benzínové pumpy či restaurace nebo hotely. Dobít můžete dokonce i na faře. Pan farář nám nabití ochotně přislíbil, když se však dozvěděl, že chceme přijet v pondělí, měly jsme smůlu. Pondělí je pro něj jediný volný den v týdnu a toto volno drží tak důsledně, že si u něj ani elektromobil člověk nenabije. Ale nevadí, síť stanic je dostatečně bohatá a náhrada není daleko. Míříme proto z Prahy do Kozích Hor u Nového Knína, které jsou vzdáleny nějakých 47 km.
Elektromobil sice létat neumí (jen tak bychom se dopravním zácpám zcela vyhnuli), ale v jiných směrech je v městském provozu ideální. Podle potřeby šlapete jen na rozjezdový pedál či na brzdu, bez nutnosti rozjíždění a přeřazování, zkrátka jednoduchý automat. A navíc, při pomalé jízdě a dobržďování rekuperujete, prostě dobíjíte akumulátory vhodným způsobem řízení. O energii tedy v kolonách nepřicházíte, ale naopak ji získáváte. Stejně to platí i při jízdě s kopce. Ekonomické řízení si můžete sami ovládat a máte z něj radost. Jízda v elektromobilu je vlastně hra na zvyšování délky dojezdu a pro hravého řidiče je tak navíc zábavná, nebo dokonce adrenalinová, pokud je cílové místo dál, než hlásí kontrolka dojezdové vzdálenosti.
Směr Praha – Kozí hory
Díky naší expedici jsme měli možnost elektromobil vyzkoušet i na dálnici a, světe div se, zrychlením můžeme většinu „spalováků“ strčit do kapsy. Elektromobil je rychlý a tichý i na rychlostních silnicích, jen o něco více „žere“ a čím pojedete rychleji, tím to bude horší. Když jsme sjely z dálnice a přiblížily se k první dobíjecí stanici, trochu se nám ulevilo. Z původně devadesáti kilometrů dojezdu nám jich po padesáti ujetých zbylo asi dvacet. Nabíjení tedy bylo skutečně nutné.
Nabíjecí stanici pana Viktora Plačka v Kozích Horách u Nového Knína jsme si vybraly jednak proto, že byla téměř při cestě, a pak také kvůli zajímavému požadavku, který její majitel na internetu udával. Kromě prosby o upozornění „esemeskou“, že si zájemce přijede nabít, píše pan Plaček následující pokyn: „nabití je nutno odpracovat: během nabíjení mi prosím zalijte gingko uprostřed zahrady vodou z jezírka (kyblík tam někde bude) ;-)“. Tuto příležitost pro naši reportáž jsme si nemohly nechat ujít.
S panem Plačkem jsem se na hodině příjezdu předem domluvili, takže nás už čekal před domem. Na sloupku od domovní branky má umístěnou zásuvku, na kterou jsme náš vyčerpaný elektromobil neprodleně připojily. Nabití elektromobilu probíhá podobně, jako klasické tankování. Součástí vybavení auta je hadice, kterou strčíte do zásuvky a propojíte podobně jako tankovací hadici s elektromobilem. Auto jsme nechaly v zásuvce a šly plnit bojový úkol.
I přes zalévání jsme měly před sebou nějaké dvě hodiny, po které se elektromobil musel dobíjet, aby mohl dorazit do dalšího bodu naší cesty. Mezitím tak zbyl dostatek času na procházku i rozhovor pro naši reportáž. Přitom jsme si uvědomily, že elektromobil je ideální lék na hektickou dobu. Donutí vás ze zastavit a čas, po který čekáte, až se nabije, příjemně vyplnit. Jak nám Viktor Plaček prozradil, byly jsme vůbec první, kdo si k němu za pět let, kdy svou zásuvku v mapě nabíjecích stanic nabízí, přijel dobít. Snad je to tím, že Kozí Hory nejsou součástí rušného dopravního uzlu. A nebo jsou u nás elektromobily zkrátka opravdu ještě v plenkách.
S elektromobilem do Prčic
Za přibližně dvě hodiny dobíjení jsme zvýšily dojezd elektromobilu o nějakých 40 km. Další dobíjecí stanice, kterou jsme měly v plánu navštívit, byla v obci Sedlec-Prčice. Kromě toho, že je zde možno dobít, sídlí tu také Občanské sdružení Elektromobily. Obojí má na starost jeho předseda Jaromír Vegr. Po 35 km jsme na místě. Zatímco auto s chutí cucá sluneční energii zachycenou ze střešních solárních panelů, prohlížíme si elektrický vozový park. Jsou tu jak auta, tak skútry. Pan Vegr by do jiného dopravního prostředku než na elektrický pohon nesedl. A ani členové jeho rodiny. Paní Vegrová dojíždí elektromobilem denně do práce. Sedmdesát kilometrů. „Stane se, že třeba posledních pět kilometrů jsem pro ni už třikrát jel“, prozradil nám pan Vegr a optimisticky dodal: „Za osm let to není až tolik na to, že to je zkušební králík.“ A co se v takové situaci dělá? „Auto zapřáhneme a za první kilometr ho dobijeme tak, že je schopná „doject“ zase dál.“
Sám také elektromobily staví a soutěží s nimi. Dokonce jednu soutěž organizuje. Jaromír Vegr je zkrátka otcem novodobých elektromobilistů. Právě on byl inspirátorem ke vzniku sítě dobíjecích stanic: „Před deseti lety jsem dal na můj web výzvu „help“, pak se mi začali hlásit různí poskytovatelé.“ Mezi nimi i Viktor Plaček, od kterého jsme přijely. Pan Vegr by byl nejraději, kdyby se ropa v dopravě úplně zakázala a jezdilo se jen na elektřinu. Na to si však budeme muset ještě chvíli počkat. Nejprve je třeba dořešit detaily, jako už zmiňované dlouhé nabíjení, krátký dojezd i neúměrně velká váha baterie, ale také příliš vysoká pořizovací cena.
Abychom však nehovořili jen o nevýhodách. Elektromobil je naproti tomu tichý, nevypouští zplodiny a jeho řízení je velmi pohodlné. Elektrický pohon je navíc ekonomický, za stejný úsek jízdy elektromobilem zaplatíte několikanásobně méně, než kolik vás stojí benzín či nafta. Navíc elektrický motor téměř nevyžaduje údržbu natož výměnu oleje. A i když můžete namítnout, že i elektřinu je potřeba někde získat a tepelné elektrárny příliš ekologické nejsou, elektrický motor má ještě jednu neopomenutelnou výhodu. Zatímco u spalovacího motoru se využije k jízdě pouhých 20% energetického potenciálu paliva, elektromobil zužitkuje až 97%.
Za Křižíkem do Písku
Od Jaromíra Vegra jsem vyjely se čtyřicetikilometrovou rezervou. Před sebou máme 50 km. Cílem je město Písek a jeho historická vodní elektrárna. Mezeru v dojezdu jsme v kopcovitém terénu hravě zvýšily za pomoci rekuperace, takže jsme na místo dojely bez problémů i včas. V elektrárně nás přivítal její ředitel Marek Anděl a dokonce jsme tu našly i stopy, nebo lépe řečeno otisky kol pana Vegra. „To byl první člověk, co tady byl s elektromobilem, dokonce se zapsal do knihy“. Marek Anděl zalistoval stránkami. „10. dubna 2008 tady byl elektromobil poprvé. A dneska je to podruhé“. To byla výzva, takže jsme také naši expedici zvěčnily do pamětní knihy. My jsme však do Písku mířily hlavně kvůli našemu patronovi Křižíkovi. Zdejší elektrárnu pro město zprovoznil poté, co zde zavedl stálé elektrické osvětlení. Jde dokonce o nejstarší veřejnou vodní elektrárnu v českých zemích, která je pořád funkční.
A z elektrárny už jsme dorazily ke konečnému cíly naší pondělní cesty, do hotelu Otavaréna. Náš požadavek zněl nejen na dvoulůžkový pokoj, ale také na přístupnou venkovní zásuvku, kde bychom mohly elektromobil dobít. Auto dostalo svůj zasloužený přísun proudu a my jsme si ověřily, že nabít se dá skutečně všude tam, kde je elektrická zásuvka a dobrá vůle. Elektromobil se musí napájet alespoň 6 hodin na plnou nádrž, takže v našem případě do rána, kdy jsme auto jako štafetový kolík předaly našim kolegům, kteří v cestě pokračovali dál. O průběhu celé expedice ELOREX se více dozvíte na internetových stránkách Českého rozhlasu Leonardo.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
