„Je jiná situace, soudruzi!“ Málo známé archivní ukázky z listopadu 1989

Nebyl jsem tam ani večer, kdy se už v tomto divadle nehrálo, a začala tak stávka divadelních herců. Zato jsem tam zamířil v pondělí 20. listopadu dopoledne. Coby studenta maturitního ročníku jedné z pražských škol čekalo mne (i ostatní, šlo o celoškolní akci) dlouho plánované divadelní představení Maryši. Jenže se nekonalo.

Když jsem po více než dvaceti letech objevil v rozhlasovém archivu záznam pořadu Události a názory, který Svobodná Evropa odvysílala v pondělí 20. listopadu večer, nestačil jsem se divit. Režisér Realistického divadla Karel Kříž tam říkal: „Představení jsme odvolali. Hovořili jsme se studenty, vysvětlili jim svá stanoviska. Byli tady i zástupci divadelní fakulty AMU, kteří studentům popsali, jak vypadala situace na Národní třídě v pátek 17. listopadu večer. Bylo to docela hezké.“

Chtěli jsme hltat noviny, ne jít do divadla

To pondělní dopoledne vidím dodnes. Ještě než jsme odešli do divadla, stihl jsem kamarádům přehrát z kazety záznam nedělního vydání Událostí a názorů, ve kterém bylo detailně popsáno, co se na Národní třídě seběhlo – včetně informace o „mrtvém studentovi“. Už jsme věděli o stávce vysokoškoláků a divadelníků, takže jsme jen nechápali, proč jít do divadla. Chtělo se nám honem do města, chtěli jsme číst vylepované letáky, chtěli jsme hltat noviny – tedy především Svobodné slovo a Mladou frontu, o nichž se říkalo, že tam o „pátku“ napsali pravdu… Ale šlo se do divadla.

Vzpomínám si na herce na jevišti, vzpomínám i na dva studenty, kteří nám líčili, co se na Národní třídě dělo. Daleko víc mi ale v hlavě utkvělo, co bylo ve chvíli, kdy všichni z jeviště odešli. Byla to zvláštní situace: učitelé už se zvedli a chtěli nás zase postupně všechny vyvést z divadla, ale nikdo ze studentů se nezvedal. Čekali jsme asi něco víc, čekali jsme možná slovo od našich učitelů… Jenže od kterého?

Od profesorky občanské nauky S., která v klopě koženého kabátu nosila rudý odznáček s hlavou Vladimíra Iljiče Lenina? (Za pár dní do stejných dírek zasunula odznáček Občanského fóra). Nebyl tam ani profesor dějin umění M., který si sice v hodinách dělal legraci z Gustáva Husáka a oplýval narážkami na totalitní režim – ale po létech jsem jeho jméno objevil na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti.

Osobně na pódiu

Mítink věnovaný médiím, Moravské divadlo Olomouc|foto: archiv Ivany Plíhalové

Na tom pódiu Realistického divadla jsem se nakonec ocitl já; naštěstí ne sám, ale s kamarádem Lukášem Uhrem. Tak nějak se o nás už delší dobu vědělo, co si o komunistickém režimu myslíme a že to říkáme… „Tak běžte něco říct!“ popichovali nás spolužáci z hlediště. A tak jsme šli. Chtěli jsme studenty vyzvat k diskusi, zda se také naše škola (nikoli vysoká) připojí ke stávce.

Jenže zasáhl režisér Karel Kříž. Sice korektně, ale z divadla nás vypoklonkoval: „Diskutovat musíte u vás ve škole, naše divadlo není místem pro vaši diskusi.“ O tomhle už se v rozhovoru pro Svobodnou Evropu nezmínil. Cítili jsme se divně – nejprve nám vyprávějí, jak je třeba diskutovat, pak nás ale slušně vyhodí. A tak jsme si udělali „mítink“ u dětského hřiště pod Petřínem. Zvolili jsme v tom hrozném mrazu stávkový výbor a poslali školu na dva týdny do stávky.

Uslyšíte nejen stávkový příběh Macha a Šebestové

Rozhovor s Karlem Křížem jsem nakonec do pořadu archivních nahrávek nezařadil. Uslyšíte ale desítky dalších. Připraven je poslední rozhlasový projev Miroslava Štěpána ve vysoké stranické funkci, těšit se můžete na neznámý stávkový příběh Macha a Šebestové, na úsměvné projevy z aktivu pražských komunistů – a na stejném fóru zazněl i projev nového generálního tajemníka komunistické strany Karla Urbánka, jehož slova – „Je jiná situace, soudruzi!“ – jsem dal i názvu pořadu.