Jaroslav Dušek: Jsme zajatci emocí

Jaroslav Dušek
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav Dušek

Filmový a divadelní herec i jedna z největších osobností českého improvizovaného divadla, to vše je Jaroslav Dušek. Proslavil se ve filmech Pupendo, Pelíšky nebo Musíme si pomáhat. Je ale i držitelem ceny Bludný balvan za „Dobré šamanské rady pro každý den“.

Říká o sobě, že je spíše nešikovný, i když se podílel na stavbě domu v Jindřichovicích pod Smrkem. Na otázku, co považuje za lehké, odpovídá, že dýchání. Improvizace je pro něho přirozená, ale někteří diváci nevěří tomu, že na jevišti skutečně improvizuje.

Role v seriálu Pustina a režisér „fiškus“

Nedávno bylo zveřejněno, že Jaroslav Dušek bude hrát v seriálu HBO Pustina, ve kterém ztvárňuje manžela starostky, kterého popisuje jako záhadného člověka. Nebylo to ale jednoduché, protože se v době natáčení chystal na dlouhou cestu do zahraničí. K přijetí role ho přesvědčila osobnost režiséra Ivana Zachariáše.

O tom také prohlásil, že je „fiškus“. „Když je někdo „fiškus“, tak působí nenápadně, a přitom velice dobře ví, co chce. Je to takový ten člověk, který vypadá, že nic neprosazuje, jako třeba Jan Švankmajer,“ vysvětluje Jaroslav Dušek. „Fiškus“ také musí něco organizovat a vyvolat v zainteresovaných lidech dojem, že tu věc chtějí dělat a on jim k tomu dává prostor.

Duškově postavě v Pustině se podle jeho názoru zhroutil svět, on sám je ale spíš optimista. „Možná v 19 letech jsem zvažoval, zda není výhodnější se sprovodit z tohoto světa, protože mi ten svět úplně nedával smysl. Připadal mi poněkud prázdný a bezcitný, takový bezvýchodný. To bylo v roce 1970. A já jsem potom dospěl k názoru, že není možné se zabít, že to nejde, protože jistá esence stále zůstává a pro tuto esenci to vlastně není žádné řešení,“ vzpomíná Jaroslav Dušek. Nepříjemně se chová v situacích, kterým nerozumí.

Pohled na svět a emoce

Nepříjemné situace i negativní okamžiky historie bere Jaroslav Dušek jako lekce a vnímá je po indiánském způsobu. „Indiáni mají takový zvláštní zvyk, že když někdo udělá nějaký přestupek nebo přečin nebo by se choval v rozporu s jakousi souladnou vyladěností, tak oni tomu člověku poděkují za to, že jim ukázal, jak se lze odchýlit v momentě, kdy člověk ztratí bdělost a pozornost, a pak se ti indiáni usnesou, že oni to nebudou opakovat. – Běžná civilizace má jiný způsob: potrestat viníka.“

V další části rozhovoru Jaroslav Dušek definoval emoce jako něco, co s vámi hýbe – z latinského emotere. „České slovo je pohnutka. Je velký rozdíl mezi tím, jestli vy cítíte pocit, a tím, jak se projevujete. A protože my jsme vycvičení v takové nahlouplé civilizaci, která spojila pocit a reakci a neoddělila je od sebe, tak jsme zajatci emocí a pak se považuje za přirozené třeba to, že se na pohřbu pláče,“ vysvětluje. Vnitřní cvičení podle něho spočívá v tom, že si člověk volí způsob své reakce na různé situace.

Jak se učí improvizace a kdy s ní začal? Co si myslí o vzdělávacím systému? A jaký je jeho náhled na svět? Poslechněte si celý rozhovor s Jaroslavem Duškem.