Jan Vávra: Vstanou noví politici
Donald Trump, Volodymyr Zelenskyj a Boris Johnson – to jsou dnes nejúspěšnější politici nového typu.
Jejich vítězství někteří pravicoví komentátoři vítají jako autentický projev vůle prostého lidu, zklamaného liberálními elitami.
Jan Jůn: Velkou Británii po brexitu ovládne její bývalá kolonie. A zpečetí to premiér Johnson
Je možné tvrdit, že britský ministr zahraničí Jeremy Hunt v úterní jediné naživo vysílané televizní debatě na body přesvědčivě porazil svého odpůrce Borise Johnsona a vede u naprosté většiny britské veřejnosti. V Londýně jej dokonce v premiérském „dostihu“ považuje za nejvhodnějšího kandidáta až o 30 procent více voličů než Johnsona.
Do určité míry se o tento styl politiky pokouší i náš Andrej Babiš, i když například jeho facebookové reporty „Čau lidi“ za Trumpovými pověstnými tweety silně zaostávají. Babišovým problémem je, že není příliš zábavný, což je vlastnost, kterou voliči a komentátoři na nových politicích oceňují snad nejvíce.
Nejde ovšem jen o nový zábavný styl. Nový je i obsah jejich politického sdělení, tedy takzvaná message těchto politických bavičů. Není to žádná vize, po které se často tolik volá, ani nějaký nový program. Jejich sdělení je jednoduché: je to naděje. Politici nového typu prostě dokáží vzbuzovat naději, aniž by byla čímkoli opodstatněná nebo podložená.
Nakonec společným znakem všech těchto úspěšných politiků je to, že jsou označováni za naprosto nekompetentní. Ale dokáží přesvědčivě tvrdit, že všechno půjde, že bude líp a oni že to dokáží, jsou zábavní a lidé jim věří. Toto pojetí věští brzký konec politiků tradičního ražení, kteří dosud bláhově nabízeli program a řešení celospolečenských problémů.
Doba iracionality
Celkem neudivuje úspěch těchto politických bavičů na Ukrajině nebo v České republice. Paradoxní ale je, jak se jim daří v dříve racionální a skeptické Británii, navíc ještě v konzervativní straně.
Josef Mlejnek jr.: Je Zelenskyj ukrajinský Macron?
Vítěz ukrajinských prezidentských voleb Volodymyr Zelenskyj je přirovnáván ke kdekomu.
Skoro by se dalo říct, že konzervativcům docházejí témata. Už volbou Davida Camerona nastoupili trend, kdy není důležité co, ale jak. Výsledkem mimo jiné je, že jejich způsob řešení vnitřních vnitrostranických problémů nyní rozkládá celou Británii a způsobuje vážné problémy i Evropě.
Doba se zkrátka mění. Po časech, kdy k úspěchu vedlo racionální jednání, odbornost a rozvaha, přichází doba iracionality, kdy začíná sílit poptávka po naději, zábavě a víře v dobrý konec všeho. Hodnoty spojované s liberální demokracií přestávají uspokojovat především ty méně úspěšné a liberální systém jim připadá jako příliš vykalkulovaný, chladný a bez jakéhokoli lidského obsahu.
Ekonomický liberalismus už lidem nedokáže nabídnout žádný smysl, kromě vydělávání dalších a dalších peněz. Ukazuje se ale, že člověk, který přestal věřit v Boha, nějakou naději, že všechno má smysl a vede k dobrému konci, přece jen potřebuje. Bohužel jedinou naději, kterou liberální politici dnes mohou lidem nabídnout, je to, že pokud budou šikovní a budou tvrdě pracovat, mohou vydělat nějaké peníze.
A teď se ukazuje, že nemalá část populace nevidí pro sebe v této perspektivě žádnou naději. Nejde bohužel jen o jejich problém. Potíž je v tom, že pokud bude potřeba nějakého nového smyslu společné existence sílit a nikdo z demokratických vůdců nebude schopen žádnou rozumnou naději nabídnout, nespokojená populace si najde své věrozvěsty, kteří jí povedou vstříc nějakému novému společnému cíli. A z historie 20. století víme, že to byl vždy začátek nějaké tragédie.
Úspěch těchto nekompetentních politických bavičů tedy nesignalizuje jen krizi současné politiky, ale mnohem hlubší krizi celého našeho systému.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
