Jan Vávra: Rasismus není náš problém?

Téměř nikdo nedokázal pochopit, jak může za ne zcela prokázanou rasistickou nadávku dostat náš hráč stop na deset zápasů, zatímco skotští hráči za surové fyzické útoky, včetně kopnutí soupeře do hlavy, jen na tři nebo čtyři zápasy.

Čtěte také

Petr Honzejk: Co nám říká ombudsman Křeček o systémovém rasismu v Česku

Taková nespravedlnost spojila i odvěké nepřátele. Bývalý disident, přítel Ameriky a europoslanec za ODS Alexandr Vondra hřímal, že „na Západě se fakt zbláznili“. Pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík nebo senátor Václav Láska vyčítali UEFA, že svým verdiktem pomáhá vyrábět ještě více rasistů.

Korunu všemu nasadil hradní kancléř Vratislav Mynář, který si v otevřeném dopise disciplinární komisi UEFA stěžoval na diskriminaci osob s jinou než černou barvou pleti a za všechny české fanoušky vzkázal, že my před nikým klekat nebudeme.

My a oni

Většina domácích komentářů pokládala Kúdelův trest za neprokázaný rasismus za útok na samotné právní a kulturní kořeny bílé Evropy. Naše spravedlivé rozhořčení tak odhalilo nepříjemně hluboký kulturní – nebo civilizační – příkop mezi námi a Západem, abych použil slova Alexandra Vondry. Evidentně vůbec nedokážeme pochopit, proč je rasismus na Západě pokládán za tak vážný společenský problém.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Rasismus v Česku? Začíná mnohdy už ve škole a provází vás celý život

Soudě podle debaty v českých médiích, pokládáme klekání fotbalistů a jiných sportovců na podporu hnutí Black Lives Matter, které je běžné před sportovními zápasy v Británii, Spojených státech a jinde, za „progresivistické šílenství“. Naši fotbalisté – ať už při klubových zápasech, nebo při reprezentačních startech – zůstanou většinou v takových chvílích stát. Čeští fotbaloví reprezentanti poklekli snad jen před říjnovým utkáním Ligy národů ve Skotsku, kde vyhověli žádosti domácích hráčů. Následně je za to ale fanoušci kritizovali.

Vlastní komplexy

Češi se vždycky pokládali za součást spíše západního světa a těžce nesli, že byli na východ uneseni. Proto může připadat zvláštní, že v současném propojeném světě existují mezi námi a Západem tak zásadní kulturní rozdíly a tak odlišný pohled na jeden problém. Tváříme se, že se nás rasismus netýká. I lidé, kteří jsou tolerantní, pokládají trestání projevů rasismu za příčinu jeho bujení, a ne za jeho důsledek.

Vzpurné výroky o tom, že nebudeme před nikým klekat, svědčí ovšem spíše o našich komplexech, protože z historie – alespoň té novodobé – víme, že jsme si vždycky, když šlo do tuhého, nakonec klekli. Je zajímavé, jak hluboce rozdílně mohou být ve světě, který se hlásí ke stejné křesťanské civilizaci, vnímány rasistické útoky. Zatímco na Západě má klekání před zápasy a přísné trestání projevů rasismu chránit oběti rasistických útoků, my máme pocit, že ohrožuje nás samé, že nám bere naši kulturu, tradice – prostě identitu.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Rozdílné vnímání problému rasismu tedy jen potvrzuje, že daleko těžší než přestříhat dráty na hranicích je přestříhat tytéž dráty v myslích lidí. Musíme jen doufat, že se to příštím generacím snad podaří.

Autor je komentátor Českého rozhlasu