Jan Vávra: Návraty šibenic pro vlastizrádce

Tuto kombinaci odsoudilo několik vládních politiků, policisté naopak takovou formu protestu jako protiprávní nehodnotili. Vedle toho se demonstrace zúčastnila i žena, která vytáhla repliku samopalu, tedy dětskou hračku, a začala předstírat střelbu na budovu sněmovny. Pak začala „střílet“ i na novináře. Sedm policistů za ní stálo se založenýma rukama, jak dokládají novináři fotografií.

Vyhrožovat někomu smrtí rozhodně nepatří ve slušné společnosti k nástrojům politického boje ani občanského protestu. Podobně je to s předstíráním střelby na zákonodárce, i kdyby z atrapy zbraně. Pokud by se něco takového odehrálo například v USA, mohla by dotyčná paní být v tuto chvíli také už po smrti.

Heslo z doby minulé

Čtěte také

Jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Pandemický zákon je mimořádně špatný, hodnotí advokát Tomáš Sokol

Mnohem podstatnější ale je, že heslo o vlastizrádcích a jejich přisluhovačích, kteří si zaslouží smrt na šibenici, se v Československu s oblibou používalo v 50. letech, když komunistická strana pořádala monstrózní procesy s takzvanými nepřáteli lidu. Přesně tímto slovním spojením požadovaly různé závodní rady, pracovní kolektivy – a dokonce i děti ve škole – smrt Milady Horákové a dalších zrádců.

A Milada Horáková opravdu skončila na šibenici, stejně jako Rudolf Slánský, Záviš Kalandra a jiní. Celkem bylo u nás takto vykonáno 262 poprav, z toho 227 lidí bylo popraveno z politických důvodů nejčastěji právě za údajnou vlastizradu. Míra represe v komunistickém Československu patřila mezi ostatními zeměmi východního bloku v poměru k počtu obyvatel i v absolutních číslech k největším.

Čtěte také

Demonstrace a šibenice? Jasně protiústavní, nové zákony nepotřebujeme, tvrdí odborníci

Příznačné pro dnešní dobu je to, že kromě politiků – kterých se osobně týká – šibenice s heslem z politických procesů 50. let žádné velké pozdvižení nevzbudila. Pokud pokládáme hesla, kterými v 50. letech kolektivy pracujících žádaly popravy nevinných lidí, jako použitelné i v dnešní demokratické společnosti a policie to toleruje, svědčí to bohužel o jediném. Znamená to, že nepokládáme veřejnou podporu, kterou tehdy justičním vraždám vyjadřovala nemalá část Čechů, za něco, za co bychom se měli stydět. Těžko si představit, že by třeba v Německu někdo mohl dnes veřejně používat nacistické výzvy k zabíjení nepřátel Třetí říše.

České oběti?

Na rozdíl od nacismu jsme si totiž dodnes dostatečně nepřiznali, co všechno se u nás po druhé světové válce a v dobách komunismu odehrávalo a kdo všechno se na tom podílel. Díky současnému oficiálnímu historickému výkladu, reflexi této doby v médiích i díky převládajícímu zobrazení v literatuře a filmech převažuje u nás povědomí, že jsme byli vždycky spíše nevinnou obětí našich nepřátel, případně hrstky jejich domácích přisluhovačů.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Bohužel realita je mnohem méně shovívavá a v zájmu kolektivního duševního zdraví bychom si měli přiznat, že jsme nevinnou obětí často nebyli, a že jsme se dokonce na mnoha nepěkných věcech sami podíleli. Pokud se budeme stále snažit nepříjemnou část naší minulosti z kolektivní paměti pouze vytěsňovat, bude se nám v různých variantách znovu vracet. Třeba v podobě onoho muže se šibenicí, který je jistě také přesvědčen, že je obětí zrádných politiků a že má právo být spravedlivě rozhořčen, stejně jako byli rozhořčeni naši pracující požadující smrt Milady Horákové.

Autor je komentátor Českého rozhlasu