Jan Januš: Z práva je trhací kalendář a bludiště nevedoucí k cíli

Právnické profesní spolky v čele s Českou advokátní komorou i jednotliví právníci napříč profesemi se opakovaně vymezují proti aktuálnímu dění. Jednou se musejí zastávat Ústavního soudu a ohrazovat se proti nemístným útokům ministryně spravedlnosti Marie Benešové, podruhé žehrat nad tím, jak se v České republice účelově překrucují ústavní zákony a vyhlašují nouzové stavy. Z právního řádu se na té nejvyšší úrovni státní reprezentace stává trhací kalendář, bludiště, kterým jde donekonečna bloudit sem a tam, aniž by cesta směřovala k cíli, nebo – chcete-li – množství osamocených balvanů, kolem kterých je nutné prokličkovat, a když už do některého z nich narazíte, dělat jakoby nic, rychle se zvednout a hlavně pokračovat dál.

Čtěte také

Jan Januš: Ústavní soud si naběhl vlastními komunikačními chybami. Justice musí být srozumitelnější, jinak se bude mluvit o soudcokracii

Pořád ale platí to, že bezpráví plodí jen další bezpráví. Chceme po všech, i po lidech bez sebemenšího právního vzdělání a bez reálné možnosti zeptat se ve své věci na názor právního profesionála, aby právo respektovali. Jako společnost dokonce stále trváme na tom, že neznalost zákona neomlouvá, i když tato znalost už dávno nemůže být intuitivní. Jak si ale mají vzít lidé za své něco, k čemu již samotní tvůrci řádu přistupují jako k něčemu prázdnému a nefunkčnímu?

Čas na reformu?

Celou situaci a důvěru lidí v právo, alespoň v jeho základní postupy a zásady, je možné nyní zachránit snad jen opravdu a zcela radikálními kroky a změnami. Inspiraci můžeme nalézt třeba u Tomáše Langáška, soudce Nejvyššího správního soudu a dlouholetého blízkého spolupracovníka předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Soudce Langášek v rozhovoru pro server Česká justice totiž kritizoval složitost správního řízení a doslova uvedl, že „možná nazrál čas k zavedení univerzální skutkové žaloby, v níž by žalobce pouze identifikoval zásah, tedy popsal, proti čemu brojí, a křivdu, kterou pociťuje“. Procesní podmínky by pak podle jeho slov měly být minimální. Langáškovi totiž vadí, že „až příliš času a energie ztrácíme odůvodňováním, proč měla být věc žalována v řízení určitého typu, a ne v jiném“ a že „účastníci mohou být frustrováni, že pro procesní překážky nedosáhnou na soudní ochranu“.

Čtěte také

Jan Januš: České právo se v roce 2020 přiblížilo kolapsu. Justice ale funguje i přes některé kauzy správně

Proč bychom v současné krizové situaci ale nemohli jít ještě dál? Proč by se lidé nemohli obracet na soudy a na úřady prakticky zcela neformálně a proč bychom jim nemohli zjednodušit právní postupy co nejvíce? Laiky bychom jimi neobtěžovali a právo jako takové by pak řešili odborníci placení státem. Neboli nekomplikovali bychom cestu k právu formalismem. Mohu-li použit slovní hříčku, právo bychom nezatěžovali právem. Zní to možná až anarchisticky, ale při správném uchopení a zpracování této teze, a zejména při jejím přesném legislativním zformulování, může jít o jednu ze spásných cest ze současného stavu.

Tím, že alespoň pro část společnosti odvrhneme formální část práva, můžeme možná paradoxně zachránit pro většinu jeho pravou podstatu. Tedy opustit právo jako trhací kalendář a bludiště, ve kterém nekonečně bloudíme, aniž bychom došli k cíli, a právo jako množství osamocených kamenů, do kterých se snažíme nenarážet. Ale naopak se vynasnažit, aby právo vedlo nejenom k pocitu, že je výsledek co možná nejčastěji po právu, ale rovněž spravedlivý.

Autor je šéfredaktor Lawyers & Business