Jan Januš: Sotolář bude soudit dál. To je ale špatně, ovlivní to důvěru v celou justici

17. červenec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Soudce Alexander Sotolář

Poměrně často musí justice v posledních týdnech zametat před vlastním prahem. Daří se jí to tu lépe, tu hůře. Z talárů ale soudce svlékají kolegové přece jen málo často.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

Nejčerstvější je případ soudce Městského soudu v Praze Alexandra Sotoláře.

Čtěte také

Ten v takzvané druhé kauze Opencard, v níž byli souzeni například bývalí pražští primátoři Bohuslav Svoboda a Tomáš Hudeček, „provedl změny v protokolech z hlavních líčení, že některé výpovědi svědků, obžalovaných či znalců, neodpovídaly skutečnému obsahu jejich výpovědí tak, jak byly zachyceny na zvukových záznamech z jednání a jejich přepisech vyhotovených jako koncept protokolů protokolujícími úřednicemi městského soudu. Upravené protokoly navíc založil se svým podpisem do spisu až dva roky poté, co proběhla jednotlivá jednání v rámci hlavního líčení. Tím dle kárných navrhovatelů ztížil možnost uplatňování práv v rámci obhajoby jednotlivým obžalovaným a způsobil průtahy v řízení.“

Citace pochází z webových stránek Nejvyššího správního soudu, jehož kárný senát sice odvolal Sotoláře z funkce předsedy soudního senátu, ale soudit bude moci dál.

Důvěra veřejnosti v soudní systém

Čtěte také

To je špatně. Neumím si totiž představit člověka, který by se nyní podrobil jeho rozhodování minimálně bez pochybností, zda se mu skutečně dostane ničím nezatížené spravedlnosti. Nechává-li pak justice ve svých řadách takto pochybného soudce, vysílá tím veřejnosti dost nepříjemný vzkaz. Mohlo by se zdát, že tu jsou rovní a rovnější. Neboli –opravdu má teď Sotolář autoritu k rozhodování o druhých?

Obecnějším pohledem je pak systémovou chybou, že se někdo takový jako on soudcem vůbec stal. To, co udělal, je jedna věc a je dost možné, že se to Sotolářovi ještě vymstí prostřednictvím trestní odpovědnosti. Je už ale zcela neakceptovatelné, aby soudci nebyli natolik přirozeně morální, že po takovémto excesu sami nerezignují a justici dobrovolně neopustí. 

Sotolářův případ navíc není ojedinělý. Od začátku července působí na Vrchním soudu v Praze poměrně anomální místopředseda. Stanislav Bernard sice dál nosí tento titul a díky němu pobírá rovněž vyšší plat, nemá ale svěřenou vůbec žádnou agendu a na vedení soudu se nijak nepodílí.

Čtěte také

Děje se tak z rozhodnutí předsedy Vrchního soudu v Praze Luboše Dörfla, který tak vyřešil Bernardův etický prohřešek spojený s dřívějším fotbalovým výletem hrazeným za něj i za jeho manželku Fotbalovou asociací. Ani Bernard nenalezl dost sebereflexe, aby rezignoval minimálně na funkci místopředsedy soudu, a vzhledem k tomu, že je jeho jednání z hlediska kárné odpovědnosti promlčené, nebylo jiné cesty, jak se s celou věcí – alespoň nějak – vypořádat.

Na funkci místopředsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích naopak nedávno rezignoval jeho někdejší šéf Bohuslav Petr. Stalo se tak v dozvucích jeho automobilové nehody, kdy dost možná řídil pod vlivem alkoholu, i když soudce sám to odmítá. I on ale chce soudit dál.

Soudců máme v České republice přes tři tisíce. Takto problematických je jen několik, mluvíme tu o jednotkách případů a kauza Alexandra Sotoláře vybočuje i třeba oproti dvěma rovněž zmíněným případům. Všichni ale svými problémy zatěžují celý soudní systém a ohrožují důvěru veřejnosti v něj. A tak se proti nim musí zejména soudci co nejdůrazněji vymezit.

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz

autor: Jan Januš
Spustit audio