Jan Fingerland: Vzpoura proti elitám, irácká verze

13. září 2018
Protest proti neefektivitě úřadů a všeobecné korupci v Iráku

Mediální pohled na Blízký východ se zastaví většinou už v Sýrii. Mimo pozornost tak zůstává pozoruhodná občanská vzpoura v Iráku, ale také rychlý nárůst americko-íránského soupeření na tomto území.

O tom, že se něco děje, svědčí zprávy z posledních dní v Iráku – demonstranti zablokovali přístav Umm Kasr, přes který do země přichází potraviny, kdosi ostřeloval Zelenou zónu v Bagdágu, ale také americký konzulát v Basře.

Obyvatelé šíitské Basry už nějakou dobu dávají najevo nespokojenost

Právě na jihu Iráku se nyní odehrávají nejzajímavější věci. Obyvatelé šíitské Basry už nějakou dobu dávají najevo nespokojenost s přerušováním dodávek proudu, špatným zásobováním vodou a dalšími nedostatky. Obecně ale jde o protest proti neefektivitě úřadů a všeobecné korupci.

Basra je přitom srdcem ropného průmyslu a také centrem iráckého šíitského osídlení, a šíité jsou přece ti, kdo jsou dnes v Iráku u moci. Jak je zřejmé, sami obyvatelé jihu země to tak nechápou.

Vládní patálie

Vše se odehrává v kontextu vleklého procesu sestavování vlády po květnových volbách. Dosavadní premiér Abadí doufal, že ho voliči odmění za úspěšný boj s Islámským státem. Vítězem byl však blok vedený Muktadou Sadrem. Ten se profiloval jako lidový kandidát stojící proti etablovaným stranám. A také jako někdo, kdo stojí proti americkému, ale i íránskému vlivu v oslabeném Iráku.

Jan Fingerland: Irák povede pragmatický radikál a technokratický nacionalista

Muktada Sadr, bývalý šíitský bojovník proti Američanům vedl listinu, na kterou se vešli i iráčtí komunisté, vše pod hlavičkou boje proti korupci a za větší bezpečnost

Zraky pozorovatelů byly upřeny na dva hlavní kohouty – premiéra Abadího a expremiéra Málikího, dva dříve blízké spolupracovníky a nyní protivníky. Jak už to někdy v politice bývá, vítězství slaví někdo jiný.

Sadrovy hlasy však nestačily na sestavení vlády, proto se spojil s dosavadním premiérem Abadím, jenž doufal, že se tak udrží u moci. Jeho naděje ale nepokoji v Basře vzaly zasvé, protože právě jeho jméno je spojeno s neefektivním a zkorumpovaným státem a proti pokračování jeho vlády se postavila i největší šíitská autorita v Iráku, ajatoláh Sistání. Litovali toho i Američané, kteří Abadího podporovali s představou, že je politicky umírněný.

Vítěz voleb Sadr místo toho začal jednat s blokem Fatih Hadí al Amirího, kterého podporuje Írán. To je překvapivé už proto, že Sadr se před volbami prezentoval jako protiíránský kandidát. Rozzlobený dav dokonce vypálil íránský konzulát v Basře.

Jan Fingerland: Irák to zkouší znovu

Abadí těží výhody z porážky extremistů

Je to trochu paradox, ale právě v těchto dnes se naplňuje sen o tom, že se z Iráku podaří udělat demokracii – možná první na Blízkém východě. Cesta k tomuto bodu byla velmi dlouhá a trpká, ale v jistém ohledu dosáhla svého cíle.

Vývoj v každém případě ukazuje na skutečnost, že současný Irák je prostorem, v němž se utkávají Spojené státy s Íránem, a to i v čistě politickém smyslu. Zatímco americký vyslanec Brett McGurk se snažil spojit různé irácké skupiny, aby přece jen podpořily dosavadního premiéra Abadího, v kritických dnech dorazil do Basry Mojtaba Chámenejí.

Syn ajatolláha Chamenejího přijel podpořit zmíněného proíránského politika Amirího, stojí také za předchozím premiérem Málikím. Tím, jehož protisunnitská politika pomohla přivést k životu novou podobu extremismu v podobě Islámského státu.

Občané se hlásí

Celá věc je však rámována ještě jedním procesem. Demonstrace v Basře i jinde jsou vlastně velkou vzpourou obyvatel proti tomu, jak se v Iráku dělá politika. Projevilo se to i v květnových volbách, během kterých se obměnily celé dvě třetiny parlamentních křesel. Jenže Iráčané vědí, že politika se v jejich zemi nedělá v parlamentu, ale během jednání představitelů vlivných klik, které přerozdělují ve prospěch svých lidí ne zas tak malé ropné bohatství Iráku.

Většina obyvatel země se narodila po roce 1990 a vlastně si moc nepamatuje Saddámovu vládu. Svou politickou identitu získali až po americké invazi a svržení Saddáma Husajna. Nepřemýšlejí o tom, jak se situace liší oproti období diktatury, ale jak jim nepořádky nového režimu ničí životní vyhlídky. A teď dávají najevo, že chtějí jinou politiku – bez amerického, íránského nebo třeba tureckého zasahování, ale především bez korupce a zákulisních dohod.

Jan Fingerland

Sám ajatolláh Sistání, který je v jistém ohledu opatrným příznivcem demokratické politiky, po nepokojích v Basře prohlásil, že nová irácká vláda nemůže být složena na základě stejných - přežitých - principů, jako ta předchozí.

Irák vlastně prožívá své opožděné arabské jaro, a nebo snad vzpouru proti establishmentu, jak ji zažívá i Západ. I v Iráku přitom platí, že této touhy se snadno zmocní populisté a demagogové.