Je to trochu paradox, ale právě v těchto dnes se naplňuje sen o tom, že se z Iráku podaří udělat demokracii – možná první na Blízkém východě. Cesta k tomuto bodu byla velmi dlouhá a trpká, ale v jistém ohledu dosáhla svého cíle.
Původně se volby do iráckého parlamentu – ten má jen jednu komoru – měly konat už v září, ale byly odloženy na tuto sobotu. Díky tomu se hlasování odehrává až poté, co mohla vláda premiéra Abadího oficiálně ohlásit vítězství nad Islámským státem a umožnit návrat více než tří milionů uprchlíků do jejich domovů. Ještě více než dva a půl milionu lidí na svůj návrat teprve čeká.
Náprava chyb
Vzestup IS byl z velké části způsoben necitlivou politikou některých představitelů šíitské většiny, jako byl expremiér Málikí, vůči menšinám, zejména arabským sunnitům, ale i Kurdům. Málikího vystřídal pod tlakem zevnitř i zvenčí jeho blízký spolupracovník Abadí a právě on nyní těží výhody z porážky extremistů.
Původně se volby do iráckého parlamentu měly konat už v září, ale byly odloženy na tuto sobotu|foto: Karim Kadim, ČTK/AP
Minulá čtyři léta bojů s Islámským státem měla i pozitivní dopad. Letošní kampaň byla podle zpráv z místa mnohem méně sektářská. Lidé jsou natolik unaveni korupcí, nedostatkem bezpečnosti a ekonomickými potížemi, že se mnohem méně starají o vyznání kandidátů. Mnohem více se zdůrazňuje irácký patriotismus, který překračuje sunnitsko-šíitské spory, a také společná snaha o znovuvybudování země.
Írán se přibližuje
Přesto se devět stran, nebo spíše koalic, definuje podle vyznání. Premiér Abadí i expremiér Málikí, ačkoli pocházejí ze stejné strany Dawa, kandidují na jiné listině. První zdůrazňuje étos budování a snaží se vyvažovat vliv Ameriky, arabských zemí a Íránu. Ten druhý se i nadále vymezuje proti Americe a je představitelem íránského vlivu v irácké politice.
Koaliční síly donedávna bojující proti takzvanému Islámskému státu stále častěji rozdělují sektářské konflikty. Bojovníci samozvaného chalífátu tím dostali čas přeskupit síly a opět útočit na územích Iráku a Sýrie, odkud už byli vyhnáni. „Teroristická organizace od října páchá denně atentáty a útoky,“ napsal deník The Times. Mimo jiné se džihádisté opět uchytili v severozápadní Sýrii, odkud opět vedou kampaň proti režimu Bašára Asada, ačkoli před dvěma lety je spojenci z této enklávy vytlačili.
Za zprostředkovatele íránského vlivu lze však považovat i další přední šíitské politiky, včetně politických proudů, které jsou spjaty s polovojenskými jednotkami, které pomáhaly zatlačit Islámský stát, ale současně v sunnitských oblastech šířily vliv centrální vlády v Bagdádu, případně i Teheránu. Z těchto jednotek, budovaných podle vzoru libanonského Hizballáhu pod vlivem íránských Revolučních gard, se stala důležitá politická síla současného Iráku.
Úloha Íránu a jeho ovládnutí podstatné části iráckého politického života je vůbec jedna z hlavních otázek iráckých voleb – otázek, které si kladou nejen Američané, Evropané či Saúdové, ale také iráčtí arabští sunnité, stejně jako Kurdové.
Krok k demokracii?
Iráckou politiku ovlivnila ještě jedna událost, a to je kurdské referendum o odtržení, které se vyslovilo drtivou většinou pro samostatnost. Irácké vládě se však podařilo tomuto kroku zabránit a připravit Kurdy o sporné na ropu bohaté oblasti, bez kterých by zřejmě samostatně nepřežili.
Iráčtí Kurdové se museli podrobit a ještě přišli o velkou část svého podílu na centrálním rozpočtu. I v tomto případě dosavadní premiér Abadí může v očích arabských voličů vystupovat jako pokořitel Kurdů, ale během sestavování vlády se bez dohody s alespoň částí kurdských představitelů neobejde.
Irák zůstává na takřka úplném dně světového žebříčku korupce a bude se v následujících letech potýkat s úkolem znovu vybudovat zničenou infrastrukturu. Na rozdíl od jiných zemí v podobné situaci má ale k dispozici ohromné zásoby ropy a díky zvýšení její ceny v důsledku sporů o íránský jaderný program se může těšit na další miliardy dolarů navíc.
Pozitivní část příběhu iráckých voleb je, že se očekává klidné hlasování, relativně spravedlivé, v němž většina získá vliv a bude ho vykonávat s demokratickou legitimitou a alespoň částečně pro obecné blaho. To vše patnáct let po americké invazi, po dvojím vzedmutí extremistů a poté, co v ostatních arabských zemích převážně selhalo Arabské jaro.
