Jan Fingerland: Víceméně demokracie aneb Spor o americký sbor volitelů

Trochu mu té myšlenky bylo líto, protože o lidech z kampaně nejdříve mluvil ve třetí osobě, než se k nim také přiřadil. Zdánlivě šlo o jedno z jeho zbrklých vyjádření, která musel už několikrát dodatečně vysvětlovat, jako bylo jeho tvrzení, že bojoval ve válce.

Čtěte také

Matěj Schneider: Víceprezidentští kandidáti Walz a Vance byli k sobě až překvapivě slušní

Jenže Walz o zjednodušení prezidentských voleb ve své kariéře nemluvil poprvé, a navíc se dotkl reálného problému. I podle mnoha amerických odborníků se nepřímý systém volby prezidenta přežil a měl by se reformovat. Současně Walzovo vyjádření odráží obavu demokratů, že Kamala Harrisová dostane více hlasů než Trump, ale získá méně volitelů.

Něco takového se v 19. století stalo třikrát, pak sto let ne, ale v poslední generaci už dvakrát. Roku 2000 Al Gore prohrál s Bushem mladším, i když dostal o půl milionu více hlasů. A o 16 let později se stal prezidentem Trump, ačkoli Hillary Clintonová měla o tři miliony voličů více.

Jde o důsledek systému, který má své základy už v ústavě z roku 1787. Američané nevolí prezidenta přímo, ale prostřednictvím sboru volitelů.

Čtěte také

Jiří Pehe: Tim Walz je sázkou Kamaly Harrisové na jistotu. S několika riziky

Ve své době to mělo několik důvodů, třeba obavu z převahy velkých států unie nad malými. Vedl se také spor o to, jestli mají prezidenta volit občané, nebo zastupitelstva jednotlivých států, a otcové zakladatelé se také obávali diktátu nevzdělané většiny nad menšinou.

Tak vznikl, a postupně se proměňoval systém, v němž prezidenta volí několik set volitelů, zvolených před tím v každém státu zvlášť. Jenže na základě sporného principu. Zaprvé vítěz bere vše, všechny volitele získá ten, kdo v konkrétním státu zvítězí třeba o setinu procenta.

Čtěte také

Jan Fingerland: Co mají společného americké traktory s čínskými auty?

To vede k tomu, že se kampaň soustředí do několika nejistých států. Podobnou nerovnováhu lze pozorovat na skutečnosti, že počet volitelů odpovídá počtu kongresmanů, což také vede k nespravedlnosti.

Zástupci malých států mají díky tomu, že v Senátu mají všichni po dvou senátorech, mnohem větší vliv – hlas voliče ve Wyomingu vlastně má několikanásobně vyšší sílu než hlas vhozený v Kalifornii nebo Texasu, i když mají lidnaté státy více zástupců ve sboru volitelů. 

Bez šance na změnu

Mnohé se za dvě století změnilo, a nyní skoro dvě třetiny Američanů soudí, že demokratičtější by byla přímá volba. Odstranily by se tím případy, kdy zvítězí kandidát s menší voličskou podporou, a také by to zrušilo obavu, zda budou volitelé hlasovat podle zadání zdola. A pak je tu velký neduh dnešní Ameriky – atmosféra nedůvěry v instituce a procesy.

Čtěte také

Jan Fingerland: Spojené státy jsou bohaté – na prezidentské kandidáty

Existují i hlasy, podle kterých by bylo lepší zachování složitého systému. Ten prý strany nutí, aby vybíraly kandidáty z nejrůznějších částí unie, a zamezuje nebezpečí, že by se nakonec kampaň přesunula z venkova do velkých městských center.

Jiní tvrdí se také, že sbor volitelů je vlastně součástí složitého systému brzd a protivah, které vlastně netrvají na maximální demokratičnosti, ale spíše usilují o stabilitu. A když dojde na spory, jako kdysi na Floridě, lze se pak soustředit jen na tento jediný sporný případ, a nikoli celonárodní přepočítávání.

Myšlenka na změnu však existuje dávno. V roce 1969 se Sněmovna reprezentantů vyslovila více než osmdesáti procenty pro reformu a zdálo se, že podobné by to mohlo být i v Senátu.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jenže pak se třem jižanským senátorům podařilo znemožnit hlasování a tím návrh padl pod stůl.

Každou ústavní změnu musejí v USA schválit dvě třetiny obou komor Kongresu, a pak získat ještě podporu tří čtvrtin států.

To bylo vždy těžké, a v dnešních „Rozpojených státech“ se to zdá jako utopie. Tim Walz tedy řekl důležitou věc, která ale nebude mít na další vývoj žádný vliv.

Autor je komentátor Českého rozhlasu