Mezi Amerikou a Íránem zesílilo napětí a mluví se i o nebezpečí vojenského konfliktu. Tyto obavy jsou pravděpodobně plané, obě strany vědí, co dělají.
Věci se daly do pohybu začátkem května, když Spojené státy ukončily platnost výjimek pro některé importéry íránské ropy a omezily tím budoucí příjmy tohoto státu z exportu hlavní komodity.
Napětí mezi Spojenými státy a Íránem roste. Írán oznámil, že přestane plnit některé závazky z jaderné dohody z roku 2015. Americký ministr zahraničí neplánovaně a v rychlosti Írán navštívil. „Spojené státy dostaly informaci, že se chystá útok na americké vojáky v Iráku,“ upozorňuje zpravodaj Štěpán Macháček.
Írán pak oznámil, že přestane dodržovat některé části mezinárodní dohody o íránském jaderném programu z roku 2015, od které Trump jednostranně odstoupil a obnoví obohacování uranu, pokud do 60 dnů nebude na světě nová smlouva. USA pak přidaly omezení na íránský export kovů. Do Perského zálivu poslali letadlovou loď a těžké bombardéry s odkazem na nespecifikovanou hrozbu.
Není divu, že se hovoří o napětí, které by mohlo přerůst v ozbrojený střet. Z napjatých situací se už mnohokrát vyvinuly nechtěné konflikty, ale není pravděpodobné, že by se tak stalo tentokrát.
Jednou z priorit íránského postupu je uchovat si tvář. Teherán nikdy nechce připustit, aby působil dojmem slabšího partnera nebo toho, kdo je v defenzívě, a to ani ve vlastních očích.
Jen málokdo z Evropanů si dokáže představit, že by existoval režim, který by páchal atentáty přímo v Evropě, a Evropané by mu přitom dávali dárky a bránili ho před svými spojenci.
Současně sleduje hmatatelnější cíle. Konkrétně vláda prezidenta Rúháního chce co nejvíce uchovat výhody, které Íránu plynou ze zmíněné dohody, a to i poté, co od ní odstoupila Amerika. Rúhání vložil do dohody velkou část svého politického kapitálu v rámci boje proti konzervativnějším proudům íránské politiky a teď se ocitl pod tlakem těch, kteří už dříve tvrdili, že dohoda se Západem a zejména Amerikou byla chybou.
Zároveň si Írán chce uchovat vyhlídku na pokračování v jaderném vývoji, pravděpodobně včetně jaderné zbraně. Dosavadní dohoda, se kterou souhlasila i Obamova administrativa, takovou naději uchovávala. Svými posledními kroky, tedy částečným odstoupením od dodržování smlouvy, Írán neapeluje ani tak na Američany, jako spíše na další signatáře dohody, zejména Evropany.
Rúháního problém spočívá mimo jiné v tom, že se ani před obnovou amerických sankcí jeho vládě nedařilo zvýšené příjmy z prodeje ropy promítnout do zlepšení hospodářské situace a v Íránu roste nespokojenost společnosti. Ekonomické dopady nových sankcí dostanou pod tlak Írán jako takový, a specificky Rúháního v jeho boji s konzervativci.
Trump se rozhodl zesílit tlak na Írán mimo jiné proto, že uvěřil v jeho účinnost. Podobnou taktiku uplatňuje i vůči Severní Koreji a Číně, jde o kombinaci hrozeb, reálného tlaku a současně vytvoření prostoru pro bilaterální jednání.
Islámská revoluce v Iránu skončila neúspěchem, nepřátelství Spojených států ale drží představitele íránské teokracie stále u moci. Píše to týdeník Economist v článku, který se ještě vrací ke čtyřicátému výročí změn v Íránu, kdy země povstala proti tehdejšímu autoritářskému vládci.
I Íránu Trump nabízí přímé rozhovory, pravděpodobně s pocitem, že dokáže vyjednat lepší dohodu, než byla ta původní. To je důležité proto, že se nesnaží sesadit íránský režim, ale jen změnit jeho jednání. A nebo možná jen zaznamenat nějaký politický úspěch, případně jen jeho zdání.
Představitelé íránské vlády přímé rozhovory odmítají, s tím, že Amerika už pro ně není důvěryhodný partner. Nakonec ale možná na nějaké jednání přistoupí, mají hodně co ztratit i hodně co získat – ale ti, kdo budou za Írán jednat, musejí nejdříve zajistit své domácí pozice.
Trump se pustil do řešení íránské kapitoly své zahraniční politiky bez ohledu na evropské partnery, dokonce v rozporu s jejich míněním. Také obchodní válku s Čínou rozehrál Trump bez koordinace s Evropany, ačkoli v tomto případě by Evropa měla tváří v tvář Pekingu podobné zájmy.
V případě Íránu se naopak dá říci, že se Evropa postavila na stranu Teheránu, mimo jiné i kvůli udržení svých obchodních příležitostí. Současně se ukazuje, že není nic schopná udělat s nejnovějším íránským ultimátem.
Trump nejraději jedná sám a věří, že tak nejspíše dosáhne úspěchu. Paradoxní je, že se to může stát, tedy že se Američané s Íránci nakonec na něčem dohodnou, a Evropa tomu bude přihlížet.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
