Americké sankce udržují íránské vládce u moci a dodávají jim sílu, píše týdeník Economist

Lidé v ulicích Teheránu

Islámská revoluce v Iránu skončila neúspěchem, nepřátelství Spojených států ale drží představitele íránské teokracie stále u moci. Píše to týdeník Economist v článku, který se ještě vrací ke čtyřicátému výročí změn v Íránu, kdy země povstala proti tehdejšímu autoritářskému vládci.

Šáh Mohammad Rezá Pahlaví byl svržen v roce 1979. Od jeho pádu zní ulicemi Teheránu každý pátek pokřik „smrt Americe“. Podle Economistu ale jde o vyprázdněný rituál a ajatolláhové vědí, že svůj lid zklamali.

Trump slibuje Íránu krutou zimu, nové sankce ale v sobě mají zásadní výjimku

Donald Trump (2018)

Donald Trump v uplynulém týdnu obnovil hospodářské sankce vůči Íránu. Arabský novinář Abdar Rahmán Rašíd v komentáři na serveru saúdské televizní stanice Al-Arabíja označuje zaváděné restrikce za „dosud nejnebezpečnější“.

Dnešní Íránci jsou mnohem chudší, než by teoreticky měli být. Také sliby spravedlnosti byly utopené v krvi nepřátel a údajných hříšníků. Teokratická vláda dokonce učinila obyvatele méně zbožnými. A britský týdeník připomíná i časté protirežimní demonstrace, kterých se účastní i opora stávajícího režimu – lidé z chudých vrstev.

Mulláhové ale zůstávají u moci i navzdory válce, hospodářským sankcím a desetiletím nepřátelství se Spojenými státy. Nebo je to možná naopak – své postavení drží díky všemu zmíněnému. Íránu se každopádně daří šířit svůj vliv v regionu, což znepokojuje Izrael a řadu arabských států.

Teherán například dokázal zachránit režim Bašára Asada v Sýrii. Rovněž zajistil, že Saúdská Arábie zůstává zabředlá ve válce v Jemenu. Libanonský spojenec íránské moci, Hizballáh, pak představuje vážnou hrozbu pro židovský stát a v Evropě jsou údajní íránští agenti vinění z organizování vražd disidentů. 

Maximální tlak nefunguje

Pro stávajícího šéfa Bílého domu Írán představuje jedinečnou hrozbu. Donald Trump vyměnil jadernou dohodu uzavřenou Barackem Obamou za vyhlášení přísných sankcí vůči Teheránu. Na konferenci v Polsku tento týden se také americká administrativa pokusila vytvořit protiíránskou alianci.

Nová americká strategie vůči Íránu je nerealistická. Vezme si Trump příklad z Reagana?

Donald Trump na setkání s Ronaldem Reaganem v roce 1987

Od 8. května, kdy Donald Trump oznámil, že Spojené státy odstupují od mezinárodní dohody o omezení íránského jaderného programu, čekali Evropané, Íránci, Rusové i mnoho Američanů, jak bude vypadat jeho plán B.

V rámci snahy o vyvíjení „maximálního tlaku“ mohou Spojené státy doufat, že inspirují další povstání, které zvrátí výsledky toho původního z roku 1979. Mnohem pravděpodobnější ale je, že americký přístup jen všechno zhorší, varuje Economist.

Íránští ajatolláhové podle něj doposud předvedli žalostný výkon. Jejich teokracie pomohla přeměnit islám v nástroj radikální a často násilné politiky. Vývoj v Íránu ale nebyl jedinou politickou bouří na Blízkém a Středním východě v roce 1979.

Obléhání a obsazení Velké mešity v Mekce ve stejném roce pobídlo Saúdskou Arábii k prosazování své sunnitské puristické verze islámu doma i v zahraničí. Společně se Spojenými státy následně Saúdové pomohli vyzbrojit a radikalizovat část sunnitů.

Došlo k tomu v důsledku podpory mudžáhedínů, kteří bojovali proti sovětské invazi v Afghánistánu. Arabové, kteří se k afghánským bojovníkům dobrovolně přidali, se stali kmotry džihádismu. A Washington, který se zavázal chránit ropu a ropné monarchie v Perském zálivu, posléze hluboko zabředl do konfliktů v regionu.

Co platí na ajatolláhy?

Economist soudí, že Spojené státy jen zřídkakdy dokázaly o Íránu uvažovat jasně a střízlivě. Snad i proto, že po obsazení velvyslanectví USA v roce 1979 stoupenci íránského režimu zadržovali 52 amerických občanů po dobu 444 dní jako rukojmí. Momentálnímu růstu íránské moci ale napomohl hlavně chaos v důsledku americké invaze do Iráku v roce 2003, dodává týdeník.

Partnerství USA a Saúdské Arábie je životně důležité, tvrdí šéf americké diplomacie Pompeo

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo na návštěvě Saúdské Arábie

Úsilí Donalda Trumpa znovu vybudovat partnerství Spojených států a Saúdské Arábie není ve washingtonských kruzích zrovna populární. Všímá si toho americký ministr zahraničí Mike Pompeo ve svém komentáři pro deník Wall Street Journal.

Břetislav Tureček: I židé vlastně pomohli islámské revoluci v Íránu

Íránská revoluce: řada mužů s obrázkem ajatolláha Chomejního (1978)

Írán slaví 40. výročí islámské revoluce, která svrhla šáha Pahlavího a dopomohla k moci šíitskému duchovenstvu. O co při revoluci šlo?

Írán je rovněž velmi specifický a pokusy s ním jednat nebo se dokonce vypořádat často končí zmatkem a vztekem. V zemi existuje mlhavé rozdělení moci mezi slabým prezidentem, který je volený ze skupiny loajalistů a zabývá se každodenními problémy. Další část třímá pomyslnou mlhou zahalená revoluční kasta, jež ovládá donucovací nástroje státního aparátu.

Nicméně Irán čas od času jedná pragmaticky – například když souhlasil s americkým rozhodnutím svrhnout Tálibán v Afghánistánu. Racionální politické rozhodování ale často kapituluje tváří v tvář ideologickému vedení nejvyššího náboženského vůdce, ajatolláha Alího Chameneího.

Na íránský klérus zcela spolehlivě nefunguje ani diplomacie ani konfrontace. Alternativou se nezdá ani hospodářská obdoba cukru a biče, symbolizovaná sankcemi a spoluprací. Na to vše je potřeba pamatovat při hodnocení dosavadního postupu nejen Donalda Trumpa, ale i jeho předchůdce Baracka Obamy.

Obamovi se podařilo uzavřením jaderné dohody zmrazit iránský jaderný program výměnou za zrušení řady sankcí. Současný šéf Bílého domu Trump si ale myslí, že jde o příšernou dohodu, která nedokázala jednou provždy zbavit Írán možnosti vlastnit jaderné zbraně a nezamezila mu ani ve vyvolávání problémů v regionu.

Nedůvěryhodné USA

Znovuzaváděné americké sankce ženou Írán do hluboké hospodářské krize. Jejich obnovení v době, kdy Teherán dodržoval jaderné ujednání, ale uškodilo americké pověsti. To Spojené státy jsou teď nedůvěryhodný partner, má jasno Economist.

Prohlubují se také rozpory USA s evropskými spojenci, kteří jadernou dohodu s Íránem podporují. Vytvořili tedy systém, jenž by měl evropským společnostem pomoci obcházet americké restrikce. Spojené státy zároveň vytvářejí pevnější pouta k arabským autokratickým režimům, které samy o sobě podněcují nestabilitu a radikalismus, jako je například Saúdská Arábie.

Vakuum po stažení Američanů ze Sýrie vyplní jejich soupeři

Americká armáda v Sýrii

Jakmile Donald Trump překvapil celý svět oznámením, že stáhne americké vojáky ze Sýrie, začalo Turecko posilovat vojsko na společných hranicích.

Jak tedy Washington může vzývat morální hledisko v případě porušování lidských práv v Íránu, když zároveň zavírá oči před prohřešky spáchanými americkými přáteli a spojenci? klade otázku britský týdeník.

Podle něj je potřeba mít na paměti, že americké sankce v Íránu pravděpodobně posílí stoupence tamní tvrdé linie. Vnější tlak jim slouží jako výmluva pro špatné chování.

V tomto pohledu se zahraničněpolitická a vojenská dobrodružství stávají sebeobrannou. Řízení a kontrola ekonomiky oligarchy je zase Íráncům vysvětlovaná jako prostředek ke zvládnutí sankcí a kritici vlády jsou vykreslovaní jako loutky „velkého Satana“ v zámoří.

Pokud se Írán rozhodne nedodržovat jadernou dohodu, Spojené státy a Izrael budou stát před dilematem. Budou si muset vybrat mezi rizikem, že Írán sestrojí jadernou bombu, a nebezpečím bombardovací kampaně, která by snahu Teheránu zastavila.

Jednání s Chameneím?

Neskrývaná snaha Ameriky svrhnout režim většinu Íránců neoslovuje už kvůli krvavému chaosu, který vidí všude ve svém okolí. Vládní vrstvy jsou navíc stále ochotné použít sílu a jen málo obyčejných Íránců je připraveno zemřít kvůli změně režimu. Nejlepší naděje na změnu v Íránu tak může přijít se smrtí ajatolláha Chameneího, kterému je 79 let a netěší se dobrému zdraví.

Economist radí, že pokud Spojené státy chtějí poměry v Íránu normalizovat, měly by svůj postoj zkombinovat s pragmatismem. Washington by tedy měl postupovat podobně jako při studené válce se Sovětským svazem.

To znamená zadržovat rozmach Íránu tak dlouho, až jeho občané sami se svými vůdci ztratí trpělivost. Zároveň je prý potřeba íránské vedení vyčerpat a unavit vyjednáváním dílčích dohod, které sníží riziko přímého vojenského střetu.

Amerika by rovněž měla hledat jednotu se svými demokratickými spojenci a pokusit se izolovat íránské revolucionáře od jejich klientely doma i v zahraničí. Sankce pak mají cílit spíše na stoupence tvrdé linie íránské politiky než na zemi jako celek. A Spojené státy mají dluh i v oblasti měkké diplomacie.

Washington se třeba může soustředit na odhalování korupčního fungování a brutality íránského režimu. Měl by se snažit vyvrátit i oficiální propagandu a zintenzivnit kontakty s íránskými občany. A v úvahu připadá i nabídnout rozhovory ajatolláhu Chameneímu. Napřažená americká ruka pro něj totiž může být děsivější než hrozba americkou pěstí, podotýká týdeník Economist.

Spustit audio

Související