Pražské jaro, stejně jako srpnová okupace nebo pozdější normalizace, se týkaly každého, kdo v Československu žil. Tedy i Židů, jichž se dějinné posuny ve Střední Evropě obvykle dotýkaly více než většiny ostatních.
Protnutí událostí konce 60. let a židovské komunity mělo nejrůznější podoby. Například skutečnost, že řada představitelů reformního křídla KSČ byli lidé z židovských rodin, jakkoli pro ně samotné nehrál jejich původ zásadní roli – například Ota Šik.
Roli ve společenských pohybech hráli intelektuálové, jako byl Eduard Goldstücker, a nebo spisovatelé, třeba Arnošt Lustig nebo Ivan Klíma. Zvláštní kapitolou pak byl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů z roku 1967, který reflektoval události Šestidenní války – ještě dnes se cituje projev Pavla Kohouta, který vedle sebe stavěl události v Československu a Izraeli.
Podle průzkumů CVVM vnímají Češi srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy jako horší událost než obě světové války nebo politické procesy v 50. letech. Myslí si to 76 % Čechů a 61 % Slováků.
Události na Blízkém východě se vlastně staly tématem, na kterém se ukazovalo, kdo kde v otázce společenských změn stojí. Není proto divu, že pozdější propaganda líčila pražské jaro jako sionistický– rozuměj židovský – komplot.
Například Poučení z krizového vývoje mluví o silách, „které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu“, a odhaluje v různých osobnostech „exponenty sionismu“. Proslulý článek „Ztroskotanci a samozvanci“ dodává, že i Charta 77 vznikla „na objednávku antikomunistických a sionistických centrál“. V téže době začala StB sestavovat nové seznamy Židů, částečně za pomoci těch nacistických.
Je to vlastně zajímavý doplněk k jiným druhům antisemitismu, které ďábelské dílo Židů naopak vidělo ve vytvoření a prosazení komunistického učení – od Marxe až po Trockého nebo u nás třeba Slánského.
Vraťme se však k samotné okupaci. Při zpětném pohledu se hlavním hrdinou oněch dnů zdá František Kriegel – tak to alespoň, zdá se, reflektuje poučená část veřejnosti.
Lékař, účastník španělské občanské války.
Kriegel do Československa přišel za první republiky z Polska, kde by jako Žid měl malou šanci studovat vysněnou medicínu a svůj život spojil s novou vlastí. Sám strávil velkou část života jako věřící komunista, i pro něj byla okupace zlomovým zážitkem, po kterém definitivně revidoval své politické názory a vyvodil z nich radikální závěr.
Více než jeho podíl na odporu za normalizace se však vzpomíná na jeho gesto, když jako jediný z unesených československých představitelů odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol z 27. srpna. Jeho postoj jako kdyby vykupoval československou politiku z obvinění, že tváří v tvář nátlaku zcela selhala.
Tenhle Kriegel, to je drzost, co? Chtěl bejt čestným občanem Prahy 2. Ještě, že tam na radnici sedí správní lidé na správném místě! Tleskám jim, že pana Kriegela slušně, ale rázně vypoklonkovali.
Zajímavé jsou ale i důvody, které o několik týdnů později uvedl během zasedání Ústředního výboru KSČ, ty nejsou ani komunistické, ani židovské, ale československy vlastenecké, demokratické a vlastně i právní. Kriegel vysvětlil, že dokument „všestranně svazuje ruce naší republice“ a proto, že byl sepsán bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země“, proto jej odmítl podepsat s rizikem, že ho Sověti doživotně internují.
Tentýž Kriegel 18. října téhož roku v Národním shromáždění odmítl hlasovat pro schválení Smlouvy o pobytu okupačních vojsk, ačkoli drtivá většina poslanců dokument schválila, i když nesouhlas by je jistě život nestál. Proti byli jen čtyři zástupci lidu, ještě Slovenka Božena Fuková, Pražan František Vodsloň, a také budapešťská rodačka Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassná.
I ona, podobně jako Kriegel, pocházela ze židovské rodiny, rovněž byla předválečnou členkou KSČ, a v roce 1968 aktivně podpořila obrodný proces, včetně podílu na zrušení cenzury. Po okupaci se nesnažila zachránit své postavení. Naopak přímo během rozpravy označila smlouvu o dočasném pobytu za neslušnou, protiprávní a v rozporu s přáním obyvatel, dokonce navrhla úplné stažení cizích vojáků. Podobně jako ostatní tři tvrdohlaví (a poté vyloučení) poslanci se pak zapojila do disidentského hnutí.
Srpnová okupace má ještě jeden židovský aspekt. Pět z osmi sovětských občanů, kteří 25. srpna protestovali na Rudém náměstí proti invazi, mělo či má v nějakém smyslu židovské kořeny. Také čin všech těchto osmi statečných zůstal v platnosti i po půl století. Tři z těchto hrdinů letos opět dorazili do Prahy a dnes byli hosty Českého rozhlasu.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
