Jan Fingerland: Rabinova vražda tehdy a dnes
Rabinova smrt před 30 lety byla trochu náhoda – vrah neměl žádný dobrý plán, premiérův bodyguard zrovna zůstal stranou, k usmrcení stačily dva zásahy pistolí. Jenže také to tak úplně náhoda nebyla. Izrael byl tehdy ve varu, od podpisu první dohody z Osla uplynuly dva roky a Izraelci byli v otázce dalšího pokračování stále více rozštěpení.
Postupné opouštění okupovaných území nevedlo k větší bezpečnosti, ale naopak k teroristické kampani proti izraelským civilistům. Podle poloviny společnosti bylo správné dále riskovat a pokračovat v mírovém procesu. Podle jiné šlo o zradu, pro kterou Rabinova vláda ani neměla mandát.
A specificky vrah Jigal Amir pocházel z prostředí, které Rabinovu politiku považovalo za nepřijatelnou z ideologických a náboženských důvodů, a to do té míry, že to Amira mělo opravňovat i k vraždě.
Napětí trvá
Izraelská společnost utrpěla trauma, které dosud zcela nezpracovala. Následovaly další události, jako bylo násilné vyklizení židovských osad z Gazy v roce 2000, spor o soudní reformu posledních let a nyní také 7. říjen a následná válka. Toto napětí trvá, a to i po nastolení příměří v Gaze.
Čtěte také
Přes 80 procent Izraelců považuje opakování politické vraždy za možné, polovina to dokonce považuje za pravděpodobné. Během pamětní schůze Knesetu Benny Ganc vyzval kolegy, ať se pokusí tomu zabránit. Podstatná část vládních poslanců ale chyběla. Na téže schůzi lídr opozice Jair Lapid označil účast Itamara Ben Gvira ve vládě za největší hřích kabinetu, po čemž další část vládních poslanců opustila místnost.
Právě Ben Gvir má ideologicky blízko ke kruhům, z nichž vyšel právě Jigal Amir, tedy radikální ideologii Meira Kahaneho. Přitom ještě v 80. letech odcházeli členové Likudu z místnosti, když si Meir Kahane vzal slovo, a nakonec byla jeho strana vyloučena z voleb.
Vznikl by palestinský stát?
Rabinova smrt je aktuální ještě v jiném smyslu. V souvislosti s jeho vraždou se často opakuje, že atentát zabránil míru s Palestinci – tedy kdyby Rabin dále žil, Izraelci by nadále ustupovali, Palestinci by v roce 1999 zřídili svůj stát a skončil by izraelsko-palestinský konflikt.
Čtěte také
Tato interpretace je velmi oblíbená navzdory známým skutečnostem. V okamžiku své smrti Rabin a jeho Strana práce už mířili k volební porážce, protože izraelské územní a další ústupky vedly k výraznému zhoršení bezpečností situace.
Atentát naopak ještě zmírnil porážku levice ve volbách roku 1996 – Peres prohrál s Netanjahuem velmi těsně. Premiérem se ale poprvé stal Benjamin Netanjahu, který ústupky odmítal, nebo je dělal jen pod americkým nátlakem.
Ještě jednou totéž
Jenže už v roce 2000 byl v čele vlády znovu zástupce levice, premiér Ehud Barak, a nabízel Jásiru Arafatovi za mír ještě větší ústupky a jasnou cestu k palestinské samostatnosti. Jenže Arafat tuto nabídku nepřijal, což mnohé Izraelce překvapilo.
Čtěte také
Mnohem podstatnější je něco jiného – toto odmítnutí se nesetkalo v palestinské veřejnosti s žádnou hlasitou kritikou. Nezávislost a svrchovanost se nejevila jako žádoucí, pokud by to znamenalo palestinské ústupky v jiných věcech.
Například zřeknutí se práva palestinských uprchlíků a jejich potomků na návrat do Izraele. I s vědomím, že na nic takového Izraelci nikdy nepřistoupí, protože by to jejich stát demograficky zničilo.
Izraelci a Palestinci jsou o 30 let později v téže řece. V čele izraelské vlády nestojí žádný nový Rabin, ale znovu Netanjahu, a Izraelci jsou vůči ústupkům vůči Palestincům po 7. říjnu nadále skeptičtí. Tato skepse by byla pravděpodobně mnohem menší, pokud by měli dojem, že nějaký Rabin čeká na svou šanci na palestinské straně.
Přijde mír?
Tento pocit ale Izraelci nemají. Současně je pravda, že se stále častěji ozývají Palestinci, kteří mluví o nezávislosti i za cenu, že příští Palestina bude žít v míru s Izraelem jako židovským státem v sousedství. Zatím ale tito palestinští aktivisté a lokální politici nemají žádnou reálnou reprezentaci ani moc.
Správa Gazy, rozdělené nyní na dvě zóny, má sledovat tento deradikalizační cíl – v jedné zůstává Hamás, který zatím nejeví ochotu se odzbrojit, odejít od moci nebo se vzdát boje s Izraelem. V druhé části Gazy mají své vojáky Izraelci, vyzbrojují místní milice a mluví se o předání správy do palestinských rukou.
To by potenciálně vedlo k rychlé obnově této zóny. Pokud bude zřejmé, že odmítnutí radikálních požadavků přináší prosperitu a mír, naplní se s více než třicetiletým zpožděním Rabinova představa o míru.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
