Jan Fingerland: NATO zjistilo, že rychlá reakce je moc pomalá

Strategická situace, ve které proti sobě stojí Západ a Rusko, je samozřejmě rámována skutečností, že obě strany mají k dispozici jaderné zbraně – ty byly až dosud považovány za prostředek odstrašení, vlastně nástroj, jak vůbec zabránit válce. To už tak docela neplatí.

Čtěte také

Karel Barták: NATO tentokrát jasně říká Rusku, že je připraveno

Pro současnou situaci je ale aktuálnější jiná stránka věci, totiž zjištění, že dosavadní způsob obrany států v blízkosti Ruska není dost bytelný. Zatím byl postaven na představě, že samotná přítomnost předsunutých aliančních jednotek ve státech, jako je Estonsko nebo Lotyšsko, by Rusko od útoku odradilo.

Krvavá zkušenost

Nyní i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg po znepokojených slovech pobaltských politiků nepřímo připustil, že situace je složitější.

Čtěte také

Petr Šabata: Premiér Fiala by uspíšil plnění slibu NATO o výdajích na obranu. Má pravdu

Totiž že pokud by došlo k masivnímu ruskému útoku, pak na základě zkušenosti z Ukrajiny je možné soudit, že síly rychlé reakce by nebyly schopny postup zadržet. A muselo by se počítat s tím, že část teritorií zůstane po nějakou dobu pod ruskou okupací. To se nikomu, zejména po zkušenostech z Buči, nechce riskovat.

Americký prezident Biden hned po začátku války na Ukrajině přesunul část amerických jednotek do Evropy a nyní dále posílil stavy v zemích východního křídla NATO, ale všem je jasné, že situaci je třeba řešit zevrubněji, mimo jiné právě prostřednictvím zmíněných jednotek rychlé reakce.  

Zřízení těchto útvarů bylo shodou okolností dohodnuto na summitu NATO v Praze před dvaceti lety. Z počátečních 13 tisíc se rozrostly po ruském záboru Krymu na 40 tisíc příslušníků. Jejich úkol byl dvojí – schopnost rychle reagovat a, za druhé, svou přítomností Rusko odradit od útoku.

Čtěte také

Jiří Pehe: Evropská unie a NATO doplácejí v ukrajinské krizi na svoje slabá místa

Nyní se ukazuje, právě i na základě poslední zkušenosti z Ukrajiny, že jednotky o stávající síle absolutně nejsou schopny zadržet masivní útok ruského typu – tedy zejména pokud budeme hovořit o malých státech, jako jsou ty pobaltské.

Dále, tyto jednotky nejsou zas tak rychlé, jak by se mohlo zdát. Část z nich je na místě a může reagovat, u dalších se sice postupně zkracovala doba reakce, ale velké části těchto oddílů by jejich zapojení do bojů mohlo trvat i více než dva týdny. To je vzhledem k povaze hypotetického ruského útoku příliš dlouho.

Odražení místo odstrašení

Zatím byly také vzhledem k roční rotaci konstruovány tak, aby byly mezinárodní a spoléhaly se na přítomnost komplementárních útvarů z jiných zemí. Jenže to se může ukázat jako velká slabina, pokud by jedna ze zemí ve vyhrocené situaci náhle ucukla a celá konstrukce by se zhroutila.

Čtěte také

Libor Dvořák: Proklamativní podpora Ukrajině ze summitů EU, G7 i NATO Ukrajině válku nevyhraje

A to souvisí s další slabinou, státy zatím nechtěly předat pravomoc nad nasazením jednotek rychlé reakce společnému velení. Po čerstvém zážitku s tureckou nevypočitatelností to nevypadá jako dobrý model do budoucna.

Na madridském summitu NATO bylo zřejmě velmi správně rozhodnuto, že počet příslušníků jednotek rychlé reakce se dramaticky zvýší ze 40 na 300 tisíc, zatím jsou jen na papíře, stejně jako velká část z těch dosavadních desítek tisíc. Jenže pes je zakopán ještě v něčem jiném, totiž organizaci a systému velení těchto oddílů.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jen tak budou moci naplnit nový účel, který tak zajímá pobaltské a další potenciálně frontové státy – aby se neopíraly o představu „odstrašení“ jako dosud, ale začaly sloužit jako jednotky, které od počátku zabrání průniku nepřátel na jejich území. Tedy odražení místo odstrašení.

Autor je komentátor Českého rozhlasu