Jan Fingerland: Lesk a bída očkovacích pasů

Ohniskem debaty se staly očkovací pasy. Nejaktuálnější je tato debata v Izraeli, kde už naočkovali asi tři čtvrtiny dospělých. Tohoto stavu dosáhne Evropská unie jako celek snad někdy na přelomu září a října.

Izraelská vláda už mohla schválit další vlnu otevírání společnosti, například zpřístupnění kaváren, už se konaly také první koncerty v uzavřeném sále a podobně. Jenže do těchto zařízení smějí jen ti, kdo mohou prokázat, že byli očkováni.

Propustka k životu

Učiní tak pomocí QR kódu své zdravotní pojišťovny v mobilním telefonu, buď že obdrželi dvě dávky vakcíny, nebo že chorobu prodělali. Je to možné mimo jiné i díky tomu, že je izraelský zdravotní systém plně digitalizovaný.

Čtěte také

Jan Macháček: Očkovací pasy a vládní datová neštěstí

Dosud měly západní společnosti bolení břicha kvůli tomu, že lidé byli masivně omezováni na části svých práv, třeba pohybu nebo ekonomických možností. Teď je tu zcela jiná výzva – společnost se rozdělí na očkované a neočkované. A ti první toho budou moci mnohem víc než ti druzí.

Logika opatření je zřejmá: ten, kdo je očkovaný, nenakazí jiného, ani nehrozí, že sám bude zbytečně zatěžovat zdravotní systém. Proč takové lidi dále omezovat? Je přece lepší nechat je zase žít „normální“ život, setkávat se s přáteli nebo vydělávat si na živobytí. Prospěje to i poskytovatelům služeb, kteří zažili těžké časy. A práva být chráněni mají i číšníci, zaměstnanci divadel či posiloven nebo učitelé. A ano, svá práva má i celek společnosti vůči jednotlivci, nejen naopak.

Trestání neposlušných

Jenže je tu problém. Ani v Izraeli není očkování povinné. A i kdyby bylo, vzniká rozdělení společnosti na dvě části, přičemž jedna má zřetelně menší možnosti. Neočkovaní navíc patří do různých skupin, část očkování odmítá, druhá očkovaná být nemůže ze zdravotních důvodů, na třetí se zatím nedostaly vakcíny.

Čtěte také

Karel Barták: Zavádění evropského očkovacího průkazu není zatím na pořadu dne

Ve společnosti tedy vzniká další lom, vyvolávají se pocity diskriminace, motivace omezení různě obcházet a vůbec se nově nastoluje otázka, co vlastně stát smí a co ne. A nejen stát, co když se ukáže, že ještě mnohem aktivnější jsou v tomto ohledu soukromé firmy?

Systém pasů vlastně zvyšuje možnosti a práva jedněch oproti druhým, ale navíc dělá ještě něco jiného, odměňuje „poslušné“ a trestá „neposlušné“. Věc má navíc sklon expandovat i za hranice. Izrael řeší otázku, koho může vpustit na své území, přičemž se ukázalo, že o složení omezené kvóty příchozích se rozhoduje na základě politických zájmů vlády. Dochází i k absurdním situacím – občané se vrátit nemohou, občané jiných států vpuštěni byli.

Čtěte také

Julie Hrstková: Raději zavřené hranice než očkovací pas?

A také jinak. Například Izrael už se dohodl s Řeckem a Kyprem, že jeho očkovaní občané budou moci odjet na dovolenou do těchto destinací. Právě Řecko a Kypr, ale také Rakousko a Španělsko začaly prosazovat obdobu očkovacího pasu na evropské úrovni, rovněž na základě pragmatického argumentu – že to přispěje k obnově turistického ruchu.

Sami Izraelci mají v plánu ponechat systém v chodu šest měsíců, zdánlivě tedy není důvod dělat z komára velblouda. Jenže nikdo neví, co se bude dít dál, například co pro další vývoj bude znamenat objevení nových kmenů koronaviru, naposledy toho brazilského.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Co když přijdou nová kola lockdownů, nové vlny očkování dalšími vakcínami a další rozlišování imunních a neimunních? Poté, co západní společnosti předaly tolik moci státu, možná zjistí, že pro jejich demokracie bude ještě mnohem ničivější nutnost nějak institucionalizovat tento nový druh nerovnosti.

Autor je komentátor Českého rozhlasu